Svěží publikace plná hlubokých myšlenek očisťujících spiritualitu od nánosů patolízalství, egoismu, všemožného remcání, aj.. Radost ze splynutí s krásným a dobrým stvořením přeci není vymezením se vůči tomu, či onomu, ale v schopnosti integrovat to, či ono do radostné zvěsti Evangelia a nekonečné Lásky, která jde až za hrob. Velmi užitečná je distinkce, kterou o. Richard provádí, a o které se moc nemluví (čím to asi bude?), úsek první poloviny života, kdy člověk buduje pevnou nádobu, která unese obsah a úsek druhý, kde ona nádoba je naplňována. První polovinu definují slova: přikázání, měl bych, takhle je to správné, tohle je ortodoxie a druhou definují slova: život v lásce, integrace, tolerance, spojení. Knihu je třeba číst jako inspiraci duchovního života, ne jako kuchařku. Hlavní proud, kterým se kniha nese, je skvělý, úžasný, ale pokud bychom začali pitvat pregnantnost výroků a scholasticky analyzovat, tak se bohužel k ničemu rozumnému a smysluplnému nedostaneme. Drobný lapsus sleduji při části, kde o. Richard mluví o Pekle a je zřejmé, že mu chybí hlubší vhled do dané problematiky (sestoupil do pekel) z teologického pohledu, a pak mu z toho padají přinejmenším sporné důsledky a spíše se jedná o výroky, kdy přání je otcem myšlenky. Ale celkově je kniha vážně výtečná a má potenciál stát se formační příručkou současných křesťanů, kteří se nebojí žít ve svobodě.

„Právě ta stvoření a lidé, kteří jsou na okraji toho, co definujeme jako normální, správné, dobré, nás mají nejvíc co naučit. Mohou nám odhalit stinnou a záhadnou stránku věcí. Tyto stále se objevující výjimky nás nutí přehodnocovat takzvaná pravidla a to, co považujeme za normální – a nutí nás měnit naše vlastní nastavení! Výjimky nás udržují v pokoře a hledání, nedovolí nám uspěchat rozhodnutí, jen abychom se zbavili úzkosti.“ Když na jedné z úvodních stran Richard Rohr cituje dalajlámu a jeho tvrzení, že je nutné se důkladně naučit pravidla znát i dodržovat, abychom věděli, jak je správně porušovat, ukazuje tím nejen svoji schopnost nalézat inspiraci i mimo svůj františkánský rybníček, ale zároveň tím představuje jedno ze svých zásadních témat - přesvědčení, že k duchovnímu růstu potřebujeme odvahu k překonání sebe samých, upřímný pohled na všechno v našem životě, co považujeme za jistoty, pojistky a konstanty, ale co je ve skutečnosti závažím na naší cestě za sebe-zdokonalením. Zajímavý je právě důraz na provázanost oddané poslušnosti a odvahy k porušování zákona. Mám pocit, že je to v dnešní době poměrně nezvyklý přístup, zdá se mi, že často máme v našich postojích tendence k zaujímání ostře vymezených stanovisek a přehlížení všeho užitečného na názorech z opačné strany spektra – je to vidět jak na diskuzích v církevním prostředí (tradicionalisté vs. modernisté), ve společnosti (snad v úplně každé veřejné debatě!) i v našem přemýšlení nad mezilidskými vztahy. Otec Richard nás před tím ve svých úvahách varuje a povzbuzuje nás k akcím sice rázným, ale ne zbrklým a jednostranným. Říká nám, že to nemusí nevyhnutelně být „buď - nebo“, ale že může platit i „to i to“. Řada myšlenek otce Richarda mně byla sympatická, protože povědomá :-) Leccos podobného – zvláště myšlenky o prvenství milosrdenství a nadřazenosti lásky nad zákonem – jsem našel u otce Heryána (který přiznává Richarda Rohra jako zdroj inspirace) a neubránil jsem se ani vzpomínkám na sv. Terezii z Lisieux. Tu sice Rohr zmiňuje jen okrajově, ale právě Terezčin životní příběh je dobrou ilustrací toho, co nám svojí knihou zkouší říct. Že je sice nejprve nutné si vytvořit silnou a stabilní osobnost („Nikdo nedokáže vést dialog s druhými, dokud s klidnou sebejistotou neuchopí svou vlastní identitu.“), ale že skutečná cesta ke svobodě vede přes opuštění sebe, přes své dobrovolné umenšení a vydání sebe jako místa pro Boha a druhé lidi. Že to ovšem není snadný proces, to jistě potvrdí každý, kdo něco podobného – byť jen náznakem – zkusil. Protože: „Ego nesnáší prohry, ani když ten, kdo vítězí, je Bůh.“ Měl jsem při čtení občas problémy s formou, kterou se mnou otec Richard komunikoval. Zobrazování myšlenek prostřednictvím postav z bájí mně nepřišlo funkční a také rozdělení života na dvě poloviny (v první ego budujeme, v druhé ho bouráme) bylo nepřiměřeně zjednodušující. Navíc se mi zdálo, že svými argumenty často podpírá své metafory, místo aby svými metaforami podpíral své teze. Ale na rozdíl od jeho Hledání svatého grálu (který jsem četl někdy před rokem) to v případě Pádu vzhůru v mých očích nezastínilo celou řadu výborných myšlenek, které překračují svět křesťanského čtenáře a mohou – jsem si jist – oslovit každého, kdo hledá způsoby, jak objevovat svoji vlastní osobnost. To je vidět třeba na jeho větách o upřímném přátelství, když nám říká, že „potřebujete jedno pravdivé zrcadlo, alespoň jednoho milujícího, upřímného přítele, který vás bude držet nohama na zemi. Může jím být dokonce zcela přijímající pohled Přítele, ale v každém případě potřebujete najít alespoň jedno pravdivé zrcadlo, které odhalí vaši vnitřní, hlubinnou a ano, božskou podobu. To je důvod, proč jsou důvěrné chvíle často odrazem překrásné vzájemné vnímavosti a proč nás taková blízkost hluboce uzdravuje.“