Pád

„Když je tělo bez nálady, srdce chřadne. Připadalo mi, že se pomalu odnaučuji to, co jsem se sice nikdy neučil, ale co jsem tak dobře uměl, totiž žít.“ Pád je zvláštní text. Podivný monolog člověka, pařížského advokáta Jean-Baptiste Clemance, který tak vypráví svůj životní příběh náhodnému neznámému v jednom baru v Amsterodamu. Text je krásný, každá věta je vybroušená, empatický čtenář s vypravěčem soucítí. Mnohé věty jsou nesmírně silné – úvahy o ztrátě schopnosti žít, ztrátě iluzí o vlastní osobě, rozpadlém ideálu, vlastních schopnostech, o ztrátě cítit radost, užívat život, několik stran je věnováno nesmírně působivým úvahám o sebevraždě a smrti. Je to takové chlapské kňučení, ale člověk soucítí – kdo z nás nebyl v životě alespoň jednou na dně? Jenže ono je to nakonec jinak. Vypravěč není tak bezelstný a otevřený, jak se na první pohled zdá. Monolog je příprava podia k závěrečné scéně, která čtenáře nechá nevírou lapat po dechu. Mnohé se již objevilo v komentářích níže a je tedy zbytečné dodávat cokoliv navíc. Sdílím stejný pocit lži jako mnozí jiní. Kdo je posluchač? Snad sám čtenář? A mluví Clemance celou dobu pravdu? Nelze rozhodnout. Jakýkoliv soucit, lítost – ta stejně nikdy nepomáhá, porozumění jsou ty tam. Vypravěč sám sebe nazývá kajícným soudcem, nejprve se sám kaje, aby následně mohl soudit. Ta proměna je geniální, obrat o sto osmdesát stupňů. Najednou vypráví arogantní egocentrik, sebestředný pokrytec, zlý člověk. Každý máme své démony. Čtenář žasne a odnáší si poněkud rozporuplný pocit. Přesto jsem cítil naplnění. Jde o výjimečný čtenářský zážitek. Kniha vyžaduje opakované čtení, a tedy se k ní v budoucnu určitě ještě jednou vrátím.

Pro tuto knihu musím použít ultimátní vesnické ohodnocení: HNĚDÝ GATĚ. Co pro mě byl v šestnácti Klub rváčů, tím je pro mě Pád v jednatřiceti. A to na každej Pád, lolololol.