Cudzinec

Vraceli jsme se z výletu (Vlčí stezka a řeka Vydra), děti spaly v autě, zastavili jsme ve Zdíkově, manžel šel do obchodu a já využila chvilky na rozečtení nové knihy. Byl jím Cizinec od A. Camuse. Manžel byl v momentě zpátky, ale já už věděla, že jsem kápla na knihu podle mého gusta. "Otočil jsem si židli, jak jsem to viděl u trafikanta, poněvadž mi to připadalo pohodlnější. Vykouřil jsem dvě cigarety a z pokoje jsem si přinesl kousek čokolády a snědl ji u okna. Zanedlouho se nebe zatáhlo a já čekal, že z toho bude letní bouřka. Přesto se zas pomalu vyjasnilo. Jenomže mračna, než odtáhla, spustila na dlažbu jakoby závdavek deště, a ulice tím trošku zešeřela. Díval jsem se dlouho na nebe." (…) "Zavřel jsem okna, a jak jsem se vracel do pokoje, zahlédl jsem v zrcadle roh stolu a na něm pod lihovou lampou leželo pár krajíčků chleba. Myslel jsem na to, že neděle je pokaždé tak ucouraná, že maminka je po smrti, že zítra jdu zas do práce a že se zkrátka a dobře nic nezměnilo." Cizinec mě bavil z několika důvodů. 1) Věcnost, se kterou popisuje hlavní hrdina události, je neobvyklá. Takhle oproštěné vyprávění o pocity jsem nečekala. 2) Hlavní postavu je těžké si oblíbit, přesto jsem v jistých chvílích k panu Meursaultemu pociťovala pochopení. Má velmi zvláštní povahu, je mu lhostejné, co se s ním bude dít, je o něco požádán, udělá to, je lhostejný ke svému okolí, i k těm nejbližším, nepohne s ním ani smrt matky, víc řeší, jak dlouho mu potrvá cesta, své činy nepodrobuje kritice, svůj život spíše zvenčí pozoruje, než prožívá, lítost mu nic neříká, přesto pro mne není snadné ho jako člověka odsoudit. 3) Zachycení atmosféry (vedro v Alžíru, popis návštěv ve vězení, atd.) Při čtení na mne dotírala otázka „Můžeme skutečně poznat člověka a jeho nitro podle jeho chování?“ Autor nic nepodsouvá, nemoralizuje, nechává čtenáře, ať si sám rozhodne. Spíš ukazuje, jak může být chování člověka interpretováno. Moje první setkání s existenciálním románem. A musím říct, že to bylo setkání čtenářsky velmi příjemné:-) „Jste mladý a já se domnívám, že by vám takový život vyhovoval.“ Řekl jsem, že ano, ale že mi na tom v podstatě nezáleží. Nato mi tedy položil otázku, zdali nemám vůbec žádný zájem o změnu ve svém životě. Odpověděl jsem, že člověk svůj život stejně nikdy nezmění, že beztoho je koneckonců jeden jak druhý a že ten můj mi zatím není ani dost málo proti mysli. Šéf se rázem zatvářil znechuceně, řekl, že nikdy neodpovídám na otázky přímo, že mi chybí ctižádost a to že je pro obchod pohroma. Vrátil jsem se zas ke své práci. Byl bych ho radši nedráždil, ale neviděl jsem žádný důvod, proč bych měl svůj život měnit." Ke Camusovi mne nasměrovala J. C. Oates knihou Nesvaté lásky. Tímto jí děkuji a doporučuji dále:-) PS. Nejsem příznivcem trestu smrti a nebyl jím ani A. Camus.

Albert Camus do svého útlého dílka vpravil nesmírnou symboliku, které snese srovnání s Kafkovým Procesem. Alžír tvoří scénu pro hlavního aktéra Mersaulta, který je všechno, jen ne sympatický. Taky to není žádná citlivka. Je ale rozhodně svůj. A tak podobně jako prokuristu Josefa K. i Mersaulta pohltí a soudí systém, který nesnese individuality, který nesoudí zločiny, ale lidi. Nemusíme Cizince milovat, ale musíme jej nenávidět? Navíc se mu nedá upřít jakákoliv absence přetvářky. Je kdo je. Netváří se jako někdo jiný a za nikoho se neschovává. Nechápe systém. Zato systém se bojí jeho. Od počátku je zřejmé, že Marsault se řítí do propasti. Zdali padne či ne, je otázkou pár desítek stránek Camusova Cizince. Tak neváhejte.