Cudzinec

"A to akoby som bol štyrmi krátkymi údermi zaklopal na bránu nešťastia" Román Alberta Camusa Cudzinec je priam ukážková kritika pokrytectva ľudskej spoločnosti, ktorá človeka núti chovať sa "neprirodzene". Názvom „Cudzinec“ vlastne Camus chcel vyjadriť fakt, že bežný človek, prijímaný spoločnosťou nemôže byť vôbec autentický a neustále musí byť zväzovaný nielen konvenciami morálky v spoločnosti, ale aj konvenciami u tých najintímnejších ľudských vzťahov. U Camusa je vlastne "Cudzinec" autentický človek, za každých okolností pravdovravný, ľahostajný k mnohým veciam, odmietajúci (alebo skôr neschopný?) hrať hru, ktorú mu vnucuje okolitá spoločnosť a morálka. Je to zároveň ukážka absurdity, alebo skôr nepochopiteľnosti mnohých vecí v živote. Práve preto sa v románe vyskytujú zdanlivo zbytočné a nevýznamné postavičky ako upätá, strojová dáma, či úbohý starček, ktorému utiekol pes, napriek tomu, že spolu prežili celý život a už sa aj podobali jeden na druhého. Zatiaľ čo teda v prvej polovici čítame príbeh absolútne nepokryteckého hlavného hrdinu, jeho slová a činy, ktoré sú pre mnohých asi nepochopiteľné, v druhej sme už svedkami zmanipulovaného súdneho procesu na ktorom sa rieši netradičná osobnosť Mersaulta a nie jeho zločin. A práve preto musí Mersault zaplatiť tú najvyššiu cenu. Za to, že otvorene povedal svoje frajerke že si ju ochotne vezme, ale ju nemiluje, za to že neplakal na matkinom pohrebe, keďže vedel, že už spolu s matkou nemali žiadny vzťah a vlastne za to, že vždy robil, to čo skutočne len chcel...

Znepokojivé a mätúce. Literárne hrátky s absurditou vedia byť zajedno zábavné, zadruhé môžu veľmi funkčne odrážať realitu ktorá býva často plná absurdity sama o sebe. Camusov cudzinec je krajne absurdná postava, ktorú nemá zmysel posudzovať podľa všeobecne platných morálnych zákonov. Ak by ste sa o to snažili, budete ju nevavidieť od prvého do posledného riadku a o to tu vôbec nejde. Ak však autorovu hru akceptujete, čaká vás vskutku nevšedný zážitok, ktorý vám ponúkne veľa zaujímavých myšlienok a otázok týkajúcich sa najmä témy spoločnosť versus jednotlivec. Ku knihe sa určite vrátim a poobzerám sa aj po ďalších knihách z Camusovho cyklu absurdity.

Vraceli jsme se z výletu (Vlčí stezka a řeka Vydra), děti spaly v autě, zastavili jsme ve Zdíkově, manžel šel do obchodu a já využila chvilky na rozečtení nové knihy. Byl jím Cizinec od A. Camuse. Manžel byl v momentě zpátky, ale já už věděla, že jsem kápla na knihu podle mého gusta. "Otočil jsem si židli, jak jsem to viděl u trafikanta, poněvadž mi to připadalo pohodlnější. Vykouřil jsem dvě cigarety a z pokoje jsem si přinesl kousek čokolády a snědl ji u okna. Zanedlouho se nebe zatáhlo a já čekal, že z toho bude letní bouřka. Přesto se zas pomalu vyjasnilo. Jenomže mračna, než odtáhla, spustila na dlažbu jakoby závdavek deště, a ulice tím trošku zešeřela. Díval jsem se dlouho na nebe." (…) "Zavřel jsem okna, a jak jsem se vracel do pokoje, zahlédl jsem v zrcadle roh stolu a na něm pod lihovou lampou leželo pár krajíčků chleba. Myslel jsem na to, že neděle je pokaždé tak ucouraná, že maminka je po smrti, že zítra jdu zas do práce a že se zkrátka a dobře nic nezměnilo." Cizinec mě bavil z několika důvodů. 1) Věcnost, se kterou popisuje hlavní hrdina události, je neobvyklá. Takhle oproštěné vyprávění o pocity jsem nečekala. 2) Hlavní postavu je těžké si oblíbit, přesto jsem v jistých chvílích k panu Meursaultemu pociťovala pochopení. Má velmi zvláštní povahu, je mu lhostejné, co se s ním bude dít, je o něco požádán, udělá to, je lhostejný ke svému okolí, i k těm nejbližším, nepohne s ním ani smrt matky, víc řeší, jak dlouho mu potrvá cesta, své činy nepodrobuje kritice, svůj život spíše zvenčí pozoruje, než prožívá, lítost mu nic neříká, přesto pro mne není snadné ho jako člověka odsoudit. 3) Zachycení atmosféry (vedro v Alžíru, popis návštěv ve vězení, atd.) Při čtení na mne dotírala otázka „Můžeme skutečně poznat člověka a jeho nitro podle jeho chování?“ Autor nic nepodsouvá, nemoralizuje, nechává čtenáře, ať si sám rozhodne. Spíš ukazuje, jak může být chování člověka interpretováno. Moje první setkání s existenciálním románem. A musím říct, že to bylo setkání čtenářsky velmi příjemné:-) „Jste mladý a já se domnívám, že by vám takový život vyhovoval.“ Řekl jsem, že ano, ale že mi na tom v podstatě nezáleží. Nato mi tedy položil otázku, zdali nemám vůbec žádný zájem o změnu ve svém životě. Odpověděl jsem, že člověk svůj život stejně nikdy nezmění, že beztoho je koneckonců jeden jak druhý a že ten můj mi zatím není ani dost málo proti mysli. Šéf se rázem zatvářil znechuceně, řekl, že nikdy neodpovídám na otázky přímo, že mi chybí ctižádost a to že je pro obchod pohroma. Vrátil jsem se zas ke své práci. Byl bych ho radši nedráždil, ale neviděl jsem žádný důvod, proč bych měl svůj život měnit." Ke Camusovi mne nasměrovala J. C. Oates knihou Nesvaté lásky. Tímto jí děkuji a doporučuji dále:-) PS. Nejsem příznivcem trestu smrti a nebyl jím ani A. Camus.

Albert Camus do svého útlého dílka vpravil nesmírnou symboliku, které snese srovnání s Kafkovým Procesem. Alžír tvoří scénu pro hlavního aktéra Mersaulta, který je všechno, jen ne sympatický. Taky to není žádná citlivka. Je ale rozhodně svůj. A tak podobně jako prokuristu Josefa K. i Mersaulta pohltí a soudí systém, který nesnese individuality, který nesoudí zločiny, ale lidi. Nemusíme Cizince milovat, ale musíme jej nenávidět? Navíc se mu nedá upřít jakákoliv absence přetvářky. Je kdo je. Netváří se jako někdo jiný a za nikoho se neschovává. Nechápe systém. Zato systém se bojí jeho. Od počátku je zřejmé, že Marsault se řítí do propasti. Zdali padne či ne, je otázkou pár desítek stránek Camusova Cizince. Tak neváhejte.

Když jsem v knihovně narazila na tento titul /nové vydání/, vybavil se mi filmový přepis s M. Mastroiannim - a vzpomínky na pocity .... Rozsáhlá písečná poušť, osamocení, nicota a pochybnost .... Protože Mersault je cizincem sám sobě i cizincem ve světě, kterému nerozumí .... Nejednoznačnost jednání ho přivádí do krizové situace .... " Rozhodovalo se o mém osudu, aniž by se mne někdo zeptal na mé mínění ...." Pochyby o smyslu života, víře v Boha i smrti .... to jej staví do pozice necitlivého člověka .... A on je v podstatě smířený.... melancholické příměří toho, co bude následovat.... v blízkosti smrti se cítí volný a připravený prožít vše znovu .... " A tak jsem se poprvé otevřel láskyplné netečnosti světa .... To nebylo lehké čtení - a nevím, zda konec byl vysvobozením.

Pravidla hry, jež ostatní akceptují, on nechápe! Vede zcela obyčejný a nudný život, smířený, nečeká nic, než pár drobných radostí, převážně tělesného rázu. A přesto, vrhnut do starosti, strachu a zoufalství, s perspektivou neodvratného ztroskotání, vyvolanou absurditou existence, bude konfrontován, se svou vlastní odpovědností. ON, je totiž svobodnou existencí, to proto musí čelit výzvě, a realizovat své vlastní bytí! Je to „zvláštnost“, či „odlišnost“, žít přítomným okamžikem, mimo konvenční svět, nezajímat se o lidi, a neřídit se jejich pravidly? „mít jistotu, že … život je součástí nějakého širšího procesu, který směřuje k cíli, neboť pouze má-li (člověk) tuto jistotu, může vůbec o něco usilovat.“ Při čtení Camusova Cizince získáte dojem, spíš (v duchu existencialismu) pocit neodvratitelné jistoty, že člověku není pomoci! Nelze jinak, než hledat smysl života, není jiná cesta, než prožít – sám sebe, jako možnost! Pak si totiž můžete stanovovat cíle, a realizovat své plány – tedy, smysluplně vyplnit svůj čas! Pokud si začnete s Camusem, můžete si být jistí, že na pořadu dne bude absurdita lidského života! Takže, připravte se na to, že se budete snažit přijít na kloub tomu, jaký je rozdíl mezi světem, jaký bychom chtěli, aby byl (a celkem neoprávněně se logicky domníváme, že přesně takový bude, když si ho takový „zařídíme“) a reálným světem (který prostě neplní naše představy o tom, jaký by měl být) :-) … navíc, tento rozpor nahlédnete optikou konečnosti svého života, což vám může způsobit poněkud chmurné vidění světa ... „Zmocní se nás odcizení: vnímáme, že svět je … jako je kámen naprosto cizí, pro nás neproniknutelný; vnímáme, s jakou intenzitou nás příroda nebo krajina popírá... Svět se nám vymyká“. Do tohoto scénáře pak téměř dokonale (skoro geniálně) zapadá Meursaultova postava, jež vás nutí, vnímat ho jako nelidského a bezcitného tvora, … až na to, že je to postava spíš tragická – většinou to totiž skončí tragédií, když odmítnete „hrát tu hru“ - podřídit se nesmyslným společenským konvencím a očekáváním ostatních, když vám jsou cizí různé formy „předstírání“ a vy naplno odkryjete „své karty“ – svá přesvědčení!