Ostrov včerejšího dne

Dočteno, ... mám za sebou další (v pořadí již třetí) z Ecových úžasně vystavěných příběhů. V tom nejlepším slova smyslu v něm Eco opět na 100% využil svých fenomenálních a obdivuhodných znalostí (přiznávám, obdivuji tu ohromnou šíři jeho záběru) a předložil nám čtenářsky velmi náročný text (středověké vyprávění), ve kterém nám, čtenářům, na jednu stranu dává velkou míru svobody - v interpretaci jeho textu (pouze nabízí možnosti, a je na nás, jak si zvolíme), ale zároveň si klade vysoké nároky na naše znalosti, a my, pokud chceme bezezbytku využít vše, co nám Eco nabízí, musíme disponovat celkem slušnou mírou znalostí ... a to je do značné míry to, co mě k Ecovi "vábí a přitahuje" (touha ověřit si vlastní míru vědění :-). A ještě k příběhu ... už po prvních přečtených stránkách zjistíme, že se spolu s autorem (komentátorem děje) a hlavním hrdinou, ocitáme na prahu novověku, přesto do děje ještě naplno zasahuje i doznívající středověk, a tak se setkáváme s Aristotelem, jako vrcholnou autoritou středověké vzdělanosti, abychom se posléze dostali, třeba až k Descartovi, jednomu z vrcholných představitelů novověku ... za mě, bezva, výborné i když náročné čtení ... to, že Eco, filozof, naplno využívá svých znalostí, jsem psala už výše a v příběhu je to hodně patrné, ale já se na to těšila a opravdu jsem si to užívala :-). Pane Eco, pro mě ... opět dokonalé.

Eco v této knize mistrně rozehrál filozofické a vědecké názory, které v té době sídlily v hlavách lidí. Koho aspoň trochu nezajímá filozofie neměl by se nejspíš do knihy pouštět. Během čtení totiž bylo nejúžasnější ponoření se do myšlenkového světa středověké mysli. Osoby na které naráží hlavní hrdina ve svém životě totiž myslí v kontextu vědeckého poznání své doby. A věřte, že to byl svět velmi odlišný od našeho. V dnešní době považujeme spoustu našich znalostí za samozřejmost, ale v 17. století bylo stále všechno jinak. Vznikají první dalekohledy a mikroskopy a svět se postupně zvětšuje. Velká část příběhu sleduje bádání o měření světové délky, které bylo v té době ještě neznámé. Sledujeme tragikomický osud trosečníka, který se obírá vlastním životem a snaží se vypořádat s nenaplněnou láskou a touhou po vědění, které získal v Paříži. Kniha ve mě vytvořila spoustu různých emocí a dojmů. Rozesmála mě i dojala. Ve vzpomínkách sledujeme životního osudy mladého šlechtice od dětství k přítomnosti. Noření se do vzpomínek nabývá na intenzitě až se postupně začne střetávat se skutečností. Kniha je lépe napsaná než Foucaultovo kyvadlo, protože je zábavnější a neobsahuje tolik hluchých míst. Pokud hledáte zábavný dobrodružný román, ruce od toho. Ikdyž je to perfektně napsané, tak chování postav, divné seky v ději a nevyváženost hodnocení sráží na 85%