Kant a ptakopysk

Ke kapitole jedna - Eco se pokouší demaskovat projet reference bytí, jako něčeho s nulovou intenzí a neomezenou extenzí (nic je pak nulové co do intenze i extenze), způsobem, o který se pokoušel i Heidegger - dokazuje, že Heidegger sám ve svém projektu selhal a veškeré jeho teze, které se rétoricky pokusil očistit od pojmu "bytí" jej ve skutečnosti obsahují - poznání bytí patrně není lze. Přesto bytí samo představuje jakousi hranici našeho jednání i mluvení a na kontinuu možností vykresluje hranice nemožna. Nemožné je pak to, co doslova není možné, přičemž pozitivním přínosem takového vnímání je to, že nám umožňuje být pionýry slepých uliček, s radostí kráčet vpřed a zkoušet možné. Zároveň je to hranice našich řečových aktů - co je nemožné ukazuje se postupem času jako invalidní. Bokem přirozeně stojí teorie fikčních světů. Vynikající a velmi zábavná kapitola. Druhá kapitola se pokouší reinterpretovat Kantovo učení první a druhé kritiky a logiky jako sémiotický projekt. Kapitola je poněkud náročnější, tím spíše, že se v ní proplétá raný Peirce, Kant a pozdní Peirce, což je hodně odlišný člověk od toho prvního. Nejzábavnější jsou věru patrně oplétačky s ptakopyskem, nejzajímavější kritika Kantova schematizmu, který si poradí s abstrakcí, ale konkrétní empirické objekty schematismus a zobrazování vysvětlit nedovede. Kapitola je poměrně náročná. Kant už je pro mě vcelku čitelný, ale Peircova terminologie je naprosto odporná, odpornější je snad už jen jeho angličtina - na což sám Eco neváhá poukázat. Tyto dvě kapitoly lze patrně považovat za nejzajímavější. Ani třetí kapitola pojednávající o formách našich obsahů ale není nezajímavá. Odlišení kognitivních typů, jádrových a molárních obsahů nejenže skvěle doplňuje koncept encyklopedie, navíc pomáhá vymezit percepční sémiózu. Ve čtvrté kapitole pak Eco otevírá nový problém. Sice konsensuální způsob formování našich encyklopedií a našeho referování. Rozebírá i s tím související koncept komunikační vstřícnosti. V poslední kapitole se pak vrací k jeho boji (již méně excitovanému) s hypoikonami. Kapitola by byla, myslím, spíše méně zajímavá, naštěstí se v ní krátce vrací k problému presémiózy a definitivně, myslím, vyvrací jakékoliv inklinace k presemiotické interpretaci. Základní sémiotické operace začínají spolu s vjemem, nečekají na to, až proběhne. Následuje už jen kapitola k dějinám konceptu denotace a, za mě nepříliš zajímavá, recenze Croceho Estetiky. Za mě Eco postupem času nabývá na zajímavosti i čtivosti a jeho literatura se stává obecně zajímavější. Knihu tedy musím jednoznačně doporučit. Či, chcete-li to podat jinak, je to "zajímavé" kurva "čtení". Kniha dodává filosofický podklad tomu co bylo (Teorie sémiotiky a Semiotika a filosofie jazyka) i tomu co bude (Od stromu k labyrintu) a jedná se tak o jakýsi spojovací článek celé Ecovy sémiotiky.

Zajímavé čtení.