Numero Zero

Trošičku zklamání, především kvůli nevyužitému potenciálu zpracovaného tématu a nedokončenosti dějové linky, která by spíš odpovídala povídce, než románu. Ono totiž Ecovo odhalení praktik žurnalistů nepřináší žádné nové objevy, naopak v některých momentech působí až násilně šroubovaně - scéna kdy se šéfredaktor postaví před pracovníky a vysvětluje jim, jak mají dělat svou práci, mi přišla vyloženě umělá, vzhledem k tomu, že každý z posluchačů se novinařinou do té doby zabýval. A že čtenáři věří všemu, co média otisknou, je pravda stejně stará, jako noviny samy. Druhá věc je zápletka. Autor nadhodí námět na reportáž a než se začne něco dít, je tu konec, přičemž vše, co bylo do té doby budováno, přijde vniveč. Vyprávění tak působí zbytečně uspěchaně, jako kdyby Umberto Eco chtěl dát na papír myšlenky, které mu strašily v hlavě, ale nedokázal jim dát rámcový obsah. Přesto všechno je Nulté číslo velmi čtivé a báječný je motiv konspiračního stihomamu, který se v závěru obrátí proti hrdinovi.

Říkám to jenom vám a věřím, že to zůstane mezi námi - nejde o žádný román pana Eca, ale o jasnou (i když hodně zamlženou) zprávu o konspiraci, jíž je tento pán obětí i aktérem. Jednoduše výkřik ze soumraku kariéry "skončili jsme, jasná zpráva". Nenechme se opít rohlíkem ani činzánem: U.E. potřeboval sdělit světu, jaký byl skutečný důvod, proč mu vloni slovutná pražská univerzita neudělila titul dr.h.c. Připravil o tom podrobnou zprávu, ale nejdřív si potřeboval otestovat, jak bude přijata, a tak její koncept světu podhodil pod krycím názvem "nulté číslo". Místo aby rovnou, jako chlap, přiznal, že dochtorát mu nedali, neboť pod rouškou údajných návštěv pražských hřbitovů v předchozích letech sem chodil vykrádat nauhau české žurnalistiky a u té příležitosti se mu povedlo z rukou zaprodanců získat i interní manuály českých deníků, z nichž mnohé prý, údajně, asi pocházejí rovnou z fakulty pisálků, kde slouží jako výukové listy. Cituje z nich v knize celé dlouhé odstavce a vydává je za údajné proslovy - pracovní návody zaprodaného šéfredaktora neexistujícího italského plátku adresované jeho přisluhovačům, kteří jsou za jidášský peníz ochotni psát, vyšťárat, zatloukat, očerňovat i vybílit vše, co jen je majiteli listu zapotřebí . Phe, kdo mu na to skočí? Ještě i překladatelka s ním jede v tom komplotu a do příběhu - údajně z roku 1992 (ha, ha - dobře víme, jak vypadala československá, česká a zejména slovenská žurnalistika v tom roce a na čem se podílela !!!) zakomponovala narážku na tehdy neexistující YouTube, do níž však ještě zakomponovala narážku na Hamletovo "or not tu be". Je to jasné: celé je to tak zamotané a je v tom schválně tolik jmen a údajů a čísel a jiných fyzikálních hodnot, že o normální knihu nejde, nemůže jít, ale o hříčku, možná i zápalnou, výbušnou - o tu snad jde. Nebo ... ?