Obecné správní právo

Asi budu poněkud méně optimistický, pokud jde o kvality této publikace. Rozumějte, u čtení jsem sténal a plakal. Knihou to ani tolik není, jako spíše jejím autorem. A autorem to vlastně taky není až tak, jako spíše celkovým stavem naší administrativistiky. Onehdy jsem napsal velice nepříznivý komentář k Průchově učebnici správního práva. Sládečkova na tom není tak hrozně, jen co je pravda. Ale že by se dohromady jednalo o zázrak, to se tedy nejedná. Naše věda správního práva je v naprosto mizerném stavu. Člověku je z toho až špatně. V Brně (nevím, jak je tomu jinde) je to dokonce tak bídné, že se v ní přednáší a seminarizuje na téma odvětvotvorných kritérií. Doufal jsem, že jinde to není tak katastrofické. Je. Pro ilustraci. Sládeček patří k legendám českého správního práva, je to velikán Olomoucké fakulty, vysloužilec Ústavního soudu. Přitom jeho rozlišovací schopnost nesahá tak daleko, aby rozeznal co to je správní delikt a správněprávní odpovědnost. Správní delikt vám pak definuje deliktní způsobilostí. Já se vám omlouvám, ale proto, že někdo není deliktně způsobilý, přičemž je naplněno materiální i formální kritérium skutkové podstaty, nedošlo k deliktu? To je ale přeci nesmysl, vážení. Proto bylo čtení učebnice utrpením – třebaže za to nemohla učebnice jako taková. Pokud jde o vlastnosti knihy... Upřímně z ní nijak nadšen nejsem, čekal jsem to přeci jenom lepší. Zdá se mi pochybné funkční stránku správného práva předřadit organizační, ale budiž. I text sám má ale tendenci být poněkud chaotický, neodlišuje na první pohled dostatečně historické exkursy, úvahy de lege lata a de lege ferenda. Střídá se tu menší a větší formát bez zjevného smyslu (menší formát pravidelně implikuje menší důležitost, nebo doplňkovost textu, co v něm potom ale dělá vytučnění?), kapitoly jsou nepřehledné, leckdy obsahově prázdné. Sládeček navíc až příliš často sklouzává k vyjmenovávání názorů ostatních autorů, aniž by se byť pokusil o vlastní syntézu. Dovíte se ale, co o tom napsal Hendrych, Kopecký, Průcha, Pražák, Hoetzl, Hácha… Kapitoly jedenáct, třináct až sedmnáct navíc až příliš často tíhnou k repetetivnosti. No tak vám nevím no... Ono to není špatné, leckomu je to jistě dokonce i sympatické, jak ostatně patrno níže. Je-li toto ale to lepší z naší správněprávní literatury, jsme na tom opravdu dost nepěkně.

Pokud se chcete seznámit se základními instituty obecné části hmotného správního práva, sáhnutím po této učebnici od pana Sládečka rozhodně chybu neuděláte. Všechny instituty jsou systematicky členěny, podrobně (ale nanejvýš srozumitelně popsány) a doplněny o odkazy na příslušnou judikaturu či právní předpisy. I lidem, kteří správnímu právu neholdují, jako např. já je materie podána velmi stravitelným způsobem, což by mělo být ostatně cílem každé takové publikace. Nezbývá než dodat, že lze Obecné správní právo doporučit všem, kteří potřebují do problematiky správního práva hmotného hlouběji proniknout a chtějí tak učinit co nejméně "bolestným" způsobem.