Správní právo Zvláštní část

Od pátého semestru studia na vysoké škole hlásám kudy jdu, že výuka zvláštních částí jednotlivých právních odvětví by se měla zakázat a kdokoliv, kdo píše učebnice k takové výuce, by měl skončit na ulici, ne na Ústavním soudě. V pátém semestru to byly závazky s nepochopitelnou potřebou učitelů vtlouct vám do hlavy co je výprosa, výpůjčka a nájem, jaké jsou základní pojmy pojistné smlouvy, co to je smlouva o péči o zdraví a jaký je rozdíl mezi komisí, příkazem a zprostředkováním. Ta výuka nedávala nedává a nikdy nebude dávat dobrý smysl. Proč? Protože při množství smluvních typů upravených třeba v těch smluvních závazcích znemožňuje jinou výuku než takovou, která předčítá zákonná ustanovení bez možnosti reálně je pro studenty vyložit. Student by se měl naučit pracovat samostatně s libovolným právním textem, nemá být nucen memorovat si seznamy textů. Tahle bolest pokračovala v semestru sedmém. Tehdy přešlo trestní právo d ozvláštní části. A to je ještě kouzelnější věc. Tam totiž nejenže je ještě více samostatných skutkových podstat, navíc chybí právní věda, která by mohla reálně říci k jednotlivým podstatám něco zajímavého a co hůře, ani samo učitelé nerozuměli probírané látce. Zeptejte se libovolného učitele na skutkové podstaty vojenských TČ, TČ proti životnímu prostředí, TČ hospodářských, nedej bože po nich chtějte přesah do práva soukromého. Prázdnota, zmar, bolest. Největší záhul ale přinesl semestr osmý. Zvláštní část správy. I zde trvá absence funkční správní vědy (viz mé komentáře k libovolné učebnici obecné části), a naprosté nepochopení reálného obsahu probírané látky. Nejenže učitelé neznají probírané oblasti, oni je asi ani znát nemohou. Prostě nejde se na straně jedné starat o školské a zdravotnické právo a na straně druhé o právo bezpečnosti. Oni navíc mají tu nevýhodu, že neučí jeden zákon, ale desítky předpisů, které, co hůře, naspal český zákonodárce, takže se tomu nedá rozumět ani při dobré vůli. A z toho vyvěrá tahle prasečina profesora Sládečka. Co provedl? Ten chlap vzal 600 stran papíru a na polovinu z nich napsal historické exkurzy (úplně totálně a naprosto zbytečné, nepředávající žádnou informaci o aktuální úpravě) a seznamy právní úpravy. Problém je, že učitel nemá předávat seznamy obsahu, ale obsah. Ten zde má být v té druhé polovině, dobře. Pominu-li fakt, že ten člověk obsesivně potřeboval informovat nás o správě geologie a hornictví (mu hrabe?), budeme předstírat (a není to tak, jen předstíráme), že třeba o správě školství potřebujeme něco vědět, dobře. Co se dozvíme od něj? Existují školy. Existují vzdělávací plány. Existuje MŠMT. Existuje ředitel školy. Tak děkuji pane profesore, moc jste mi pomohl. Zcela vážně, on věnuje správě školství osmnáct stran nebo kolik. Ten posranej zákon má 200 paragrafů! Co nám Sládeček asi tak sdělil? Nic drazí, nic nám nesdělil. Často učebnice kritizuji za chyby. Ty zde nejsou. Pominu-li tedy fakt, že část textu je i při nejnovějším vydání zastaralá, mj. v oblasti územního plánování, stavebního řízení a částečně i toho školství. Jak by tu ostatně chyby mohly být, když zde není žádný obsah? Tuto knihu tak ve výsledku mohu pochválit jen za to, že je to text. Povedlo se, je to text. Učit se je ale jednodušší ze zákona.