Nesnáším Pohádkov A jestli neumřela, vyšiluje dodnes

Tohle je vážně jak s Lobem - buď mu koupíte pivo, nebo vás vykostí. Pravdou je, že Skottie Young z námětu zlotřilé holčičky v pohádkové říši příliš nevytěžil a většinu humoru staví na obligátním zabíjení všeho, co se na obrázku byť jen mihne. Celé to přitom rámují povrchní pravidla, takže vlastně ani netušíte, zdali se může někomu něco stát, či zas o chvilku později neoživne a s úsměvem neodskotačí. Právě kvůli tomu se příběh už někdy od desáté strany stane krapet stereotypním. Na druhou stranu, autor si natolik vyhrává s groteskní kresbou, že se prostě neubráníte úsměvu nad kresleným masakrem, ať už jde o zombie-fauny, houbičkovou policii nebo smutný měsíček. Uznávám, že člověk nepotřebuje příliš sofistikovanou mysl, aby se bavil jak u opakující se dekapitace úvodního vypravěče zcela v duchu „Krucinál, zabili Kennyho. Parchanti!“, či slovních kudrlinek nahrazující vulgarismy. Asi jsem kvůli tomu málo kulturní a zasloužím intelektuální pohlavek, ovšem za lásku ke Gertrudě se nestydím.

Každý příběh má tu nutnost překvapit. Zdeť vrchovatě splněno. Propadnout se do Pohádkova je děs na entou. Změna osobnosti je tak okolnostmi a podmínkami pro vysvobození se, vyhrocená do nepříčetna. Z maličké zelenovlasé Gertrudy se stává Postrach. Pohádkové tvorstvo je fascinující, zlé nestvůry , a coby novotvar - usměvavá hlavička s ručičkama s tělem dlouhého fialového jazyka světélkující rohaté stvůry bylo na "uff". Citace :" Jestlipak v říši Leebeek znají frázi "To by blbej neřek"? " Čtivý zážitek z edice "Crew" s pocitem, že ne vše, už bylo vymyšleno. Fantazie je síla až děsivá. Další svazek si nenechám ujít.