Do pozadí ustoupilo zaměstnání, věk i stav, aby mohly zasvítit vztahy a rozjímání. Ta síť blízkých lidí, které měl Haru okolo sebe, byla fascinující. Pomalu tekoucí hovory způsobily, že vlastně bylo úplně jedno, jestli a kam se příběh posune. Růže sama to možná dobarví. "Muž, který se domnívá, že se zná, je nebezpečný." "Vysvětlování je západní nemoc." "Dala bych ti všechno, ale ty o to nestojíš."

Melancholické, hloubavé, poetické. Plné Japonska a kontrastů. A taky nereálné. Ale krásné. I když v knize moc děje nenajdeme, přesto proletíme několik let Haruova života. Sledujeme jeho přátele a letmé lásky, které jeho životem procházejí a všechno tak nějak poklidně plyne, i když se často s různými osudy odkrývají i mnohé tragédie. Největší tragédií Haruova života je nepoznaná dcera I když o tom, zda je to jen nepřízeň osudu nebo neschopnost Harua se mu postavit a nenechat se jen unášet okolnostmi by se dalo polemizovat I přes velké rány osudu, které zažívají Haruovi přátelé, ve mně kniha zanechala klid. Tak příjemný, že jsem se okamžitě pustila do rereadingu Růže sama, abych se v japonských zahradách a chrámech, mohla toulat o něco déle “Všichni v sobě máme stinnou stránku, která rodí slepé skvrny, a my se v nich skrýváme sami před sebou.