S elegancí ježka

Nejsem vhodným šálkem pro tento druh čaje. Bohužel. Vzhledem k mimořádně vysoké úrodě "hvězdiček" mých oblíbených uživatelů DK a množství superlativů v komentářích níže, jsem došla k závěru, že chyba je na mé straně vesmíru. Zřejmě jsem knihu četla nikoliv s elegancí, nýbrž s inteligencí ježka. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč pro mne čtení bylo takřka utrpením a dočetla jsem do konce jen díky naději, že je to vše myšleno jako vtip či nadsázka. Bohužel zřejmě nebyla, nebo jsem si toho, v ježčím inteligenčním spektru, nevšimla. Mé dojmy a postřehy: Dvě ukrutně nesympatické, povrchní, arogantní hlavní hrdinky - z toho jedna mladá, druhá postarší - opovrhující šmahem všemi, jež nejsou dostatečně inteligenčně na výši a zároveň (!) maximálně dělnického původu. Protože cokoliv jiného než prostý dělník či domovnice již spadá do škatule "hnusných bohatých buržoazních pitomých náfuků závislých na antidepresivech či drogách". Malý příklad, kterak ušlechtilá domovnice Renée (jež všechny své volné chvíle tráví četbou a poslechem těch nejklasičtějších klasiků, a hloubáním nad nejvýznamnějšími filozofickými díly minulosti i současnosti) častuje ve svých úvahách dceru těch nechutných zbohatlíků z (bůhví kterého) patra: "Kolombína Josseová je specifický druh blonďaté bradavice, která se obléká jako cikánská zlodějka. Jestli něco opravdu nesnáším, pak je to právě tahle perverznost bohatých lidí, kteří se oblékají jako nuzáci - zmačkaná a zplihlá látka, šedá vlněná čepice, boty jak od bezdomovců a košile s květinovým vzorem pod sepraným svetrem. Nejenže je to ošklivé, ale navíc to uráží. Není nic opovrženíhodnějšího, než když bohatí lidé pohrdají touhami chudých." Ehmmm - tohle měl být ten humor, který spisovatelka zamýšlela? Nebo důkaz vznešené osobnosti dřímající v prosté domovnici, jež svou sečtělost a prudkou inteligenci musí skrývat kvůli předsudkům bohatých vrstev??? Nebohá Kolombína si to pěkně schytává i na dalších stránkách, když se milá Renée zmocní její soukromé pošty a bez ostychu si pročítá rozepsanou diplomovou práci slečny Kolombíny, aby z ní (Renée) poté vypadly následující (ušlechtilé a chápající, jak jinak) perly: "Zběžně přelétnu stránky opatřené minimálním množstvím poznámek, což zjevně ukazuje na některou z finálních verzí, a jsem zcela konsternována. Musím slečně přiznat rukopis, který se dokáže ohánět, ačkoliv je v něm znát jistá mladickost. Ale skutečnost, že střední vrstvy se do úmoru dřou, aby mohly svým úsilím a daněmi financovat tak zbytečné a pochybné snažení, mně nedovolí ani vydechnout. Sekretářky, řemeslníci, zaměstnanci, nižší funkcionáři, taxikáři a domovnice musejí nést důsledky každodenních úmorných rán. Dobře zajištěná francouzská mládež rozmařile plýtvá výsledky jejich černé práce, která je obětována na oltář směšného studia." Jako bych se ocitla v dobách tuhého komunismu v našich končinách.... Skutečně mi tahle hlavní postava má být sympatická? Opravdu pro ni mám mít pochopení? Ač rozhodně nejsem bohatá, ani nepocházím z vyšších společenských vrstev a v žilách mi nebublá modrá krev, tohle (a množství podobných blábolů v celé knize) mi způsobuje zimnici, nikoliv pobavení a pocit krásna ze čtení. O druhé hlavní hrdince - dvanácti-leté Palomě už se ani nebudu blíže rozepisovat, koneckonců můj hlavní dojem v závěru shrnula o sobě sama: "Myslím, že jsem chtěla umřít a nechat Kolombínu a mamku a taťku trpět, protože jsem zatím nikdy opravdu netrpěla. Nebo spíš - trpěla jsem, ale nikdy mě to nebolelo, a teď najednou vypadají všechny moje plány jako srandičky bezproblémového, zajištěného puberťáka. Bylo to jenom plané rozumování bohaté holčičky, která se chtěla udělat zajímavou." Tímto děkuji autorce za alespoň špetku soudnosti, díky tomu snad ta druhá hvězdička v hodnocení. Celý ten příběh - nepříběh je prošpikován filozofickými vsuvkami a úvahami jako králík česnekem. Místy to s dějem ani nesouvisí (nebo jsem to ve svém ježčím alter egu nepostřehla) a přišlo mi to jako taková malá duševní exhibice autorky - heč, já jsem vystudovala filozofii, koukejte, co všechno vím! A do této neuvěřitelné směsice předsudků, přetvářek a filozofie najednou Barbery vchrstne zápletku obšlehnutou z laciné červené knihovny. Tak! Aby si užili opravdu všichni - jak nižší dělnická třída, tak ženy milující romantiku, tak japanofilové (ještě jsem se nezmínila o tom, že vše, co je dobré, je dle Barbery jedině japonské) a samozřejmě filozofové. Nicméně, jak jsem psala na začátku - chyba musí být jednoznačně ve mně (a mé natvrdlosti), tudíž bych případné další čtenáře nerada odradila. Ježkům zdar!

Tohle jsem ti milá Barbery moc nevěřil. Dvanáctiletá puberťačka plánuje sebevraždu, přitom si užívá života, s optimismem i pesimismem nazírá na svět a všechno nadšeně komentuje. Prostě takové veselé depresivní čtení. Já vím, autor musí nějak přilákat čtenáře, a taky tu vše směřuje k určitému konci, ale stejně u mě nějaká závěrečná katarze neproběhla. Jinak se mi líbila postava domovnice René, filozofii mezi řádky jsem respektoval a kupodivu jsem si užíval i příjemný plynulý text vyprávění.