Jsem rád, že jsem nečetl Egypťana Sinuheta, takže nemusím srovnávat a můžu ke knize přistoupit s čistou myslí. Kniha mě hodně dlouho uváděla ve čtenářské nadšení, jak skvěle je tu vystižený život v ještě kvetoucím, ale už pozvolna zahnívajícím Římě, doba plná nejrůznějších mystérií a nových filosoficko-náboženských proudů, v jejichž rámci se křesťanství zatím jeví jen jako směšná, ale neškodná pověra,...
Jsem rád, že jsem nečetl Egypťana Sinuheta, takže nemusím srovnávat a můžu ke knize přistoupit s čistou myslí. Kniha mě hodně dlouho uváděla ve čtenářské nadšení,...
Jsem rád, že jsem nečetl Egypťana Sinuheta, takže nemusím srovnávat a můžu ke knize přistoupit s čistou myslí. Kniha mě hodně dlouho uváděla ve čtenářské nadšení, jak skvěle je tu vystižený život v ještě kvetoucím, ale už pozvolna zahnívajícím Římě, doba plná nejrůznějších mystérií a nových filosoficko-náboženských proudů, v jejichž rámci se křesťanství zatím jeví jen jako směšná, ale neškodná pověra, které by nikdo nehádal budoucnost. I tyto počátky křesťanství plné nejednoty a vzájemné řevnivosti jsou podle mě velmi přesné. Čtenář se s hlavním hrdinou podívá i do římských provincií, hlavně jeho legionářské dobrodružství v keltské Británii (ale i obléhání Jeruzaléma v Judei) je přímo uhrančivé. Ne všechny intriky a příbuzensko-mocenské propletence římské smetánky jsem pochopil, ale tak nějak jsem to nepovažoval za příliš zajímavé ani důležité. Moc se mi líbilo hlavně psychologické zrání hlavního hrdiny s jeho původně hrdou povahou plnou římských ideálů, přes naprostou skepsi až k přání žít obyčejný život a následnému životnímu obětování se jen pro svého syna, aniž by kdy v životním veletočích, kdy často musí popřít až zapřít sám sebe, ztratil dobré srdce. Jeho jméno, které znamená "bezvýznamný" je krutě ironické, protože v jeho postavě se setkává spousta nitek událostí a vztahů, které nakonec hýbají dějinami, a to jak záměrně, tak často i bez jeho vědomí a proti jeho vůli. Perfektně vystižená je i rozvíjející se psychopatologie druhé hlavní postavy, kterou je císař Nero. Autor tu skvěle podává, do jaké totální ztráty všech zábran se může propadnout zjevný talent spojený však s chorobným narcismem a potřebou být všemi oblíbený a milovaný, když je mu propůjčena moc. Teprve v poslední čtvrtině jsem ztrácel čtenářský dech. Hlavně proto, že jsem přestával rozumět hlavnímu hrdinovi v jeho neustále naoko projevované věrnosti Nerovi přes všechno zlé, co od něj zakusí, nepoučitelnosti ve vztahu k ženám, které s ním těžce manipulují a zrazují ho, a hlavně taky s proměnou stylu vyprávění, která podle mě nemá logiku. Celý román je vlastně autobiografickým shrnutím vlastního života napsaným v jeho samotném závěru. Ale zatímco mládí je líčeno svěžím a přímým stylem, v závěru způsob vyprávění zřetelně "páprdovatí", stává se mnohomluvným, je zatížen nejrůznějšími odbočkami, omluvami, výmluvami a ospravedlňováním, jak se vypravěč snaží domoci vděku svého syna, kterému jsou paměti věnovány. A jistě přispěla i celková únava tím úchylným, dekadentním Římem. Až jsem si říkal "Germány na ně!". Nakonec ale vše vylepšil závěrečný Epilog, který je skvělou a nečekanou pointou. Opravdu rád jsem si tenhle román přečetl a stálo to za těch pár měsíců a sedm set stran. Mrzí mě, že trošku musím kvůli poslední čtvrtině ubrat, ale i tak dávám 90%.
Číst více
Číst více