Nebo

Dvě děti, které jsou šikanovány. Příběh o začátku a konci jejich důležitého pratelstvi. Dvě perspektivy: on je terčem šikany za strabismus. Šikanu přijímá jako něco, co musí vydržet. Přistupuje na ni, ale nevidi v ní nic dobrého. Dokonce konfrontuje jednoho (spíš) pasivního účastníka. Kterému jsou jeho pocity (zdá se) naprosto ukradené. Je nastavený na sebeobranu, ačkoli o tom, že by reálně někomu byl schopen ublížit, uvažuje až ve chvíli, kdy je v nebezpečí spolu se svojí kamarádkou. V ten moment je ochoten se obětovat, aby ona mohla jít. Ona: Kniha začíná tím, že mu začne psát dopisy a tak se rozvine jejich speciální nouzové pratelstvi. Její pohled na šikanu je kontrastní.. zatímco on nechápe význam, připadá mu zbytečná, nelidská. Ona hledá něco vyššího... bere šikanu jako svou součást, cestu, prijímá ji. Ona si ji nevybrala, ale ani tak její trýznitelé. Vnímá ji jako přínos, způsob, jakým se poučit, smysl života. To dělá z její utrpení výhodu. Nevnímá slabost jako něco, za co by se měla stydět. Křehkost jako superschopnost, něco, z čeho se i trýznitelé poučí. Její přístup je mučednický. Problém je, že je to drsné. Chvílemi jsem se o ty dva opravdu bála. Říkala jsem si, to už ne, to nemůžou dotáhnout do konce. Konec není takový, jaký by ho člověk chtěl. Nepřináší žádné rozhřešení, potrestání nebo poučení. Kniha určitě stojí za to. Jen to není lehké čtení. (Moc oceňuju citat na začátku z jedné z mých nejoblíbenějších knih... Cesta na konec noci)

Ačkoli japonskou kulturu miluju, jsem si moc dobře vědoma, v jakých podmínkách jsou nuceni zdejší děti vyrůstat. Šílené ideály krásy, tlak k zapojení do světa konzumní, neustále pracující společnosti, míra šikany a následných sebevražd mladých tak vysoká, že musel být vydán zákon zakazující ji. Jak se říká, každá mince má dvě strany. Tento problém ve svém poměrně krátkém textu Nebe zpracovává vlivná autorka Kawakami, a daří se jí do zdánlivě mála stránek vložit příběh široce přesahujících písmena na papíře. Jedna se o můj první román z pera této autorky, a rozhodně si plánují přečíst víc. Příběh je překvapivě čtivý, přesto ale těžký, hluboký, zajímavý. Zpracovává spoustu důležitých témat a především nutí čtenáře přemýšlet nad životem z různých úhlů pohledu, což je něco, co hluboce oceňuji. Jak vyplývá z obsahu, hlavním tématem knihy je šikana. Hlavní postava, zvaná Šilhavec, zažívá nechutnou podobu šikany, a nevidí z ní žádné východisko. Během čtení máme možnost nahlédnout na různé pohledy na tyto činy obecně, dostává se nám spousta námětů na přemýšlení, paní Kawakami nás neustále odvádí od jednoho názoru k druhému, až zapomeneme, ke kterému se vlastně hlasime více. Pokud ovšem nahlédneme mezi řádky, autorka díky aktu šikany ukazuje, jak společnost zachází s každým, kdo je jiný, kdo nevyhovuje jejím požadavkům. Trochu se taky dostává k filosofické otázce lidství jako takového. Velkou součástí příběhu je také přátelství dvou takových utýraných duší, jako byli vypravěč a jeho spolužačka Kodžimová. Jejich vztah byl zvláštní, nedokážu říct, jestli v dobrém či ve zlém. Nejspíš tak trochu v obojím. Bylo krásně představeno, jak si dva lidé, každý poháněný jinou formou síly, dokážou najít cestu jeden k druhému ve chvíli, kdy to potřebují. Znepokojující, a přesto svým způsobem hřející u srdce. Nebe je kniha, která ve vás rozhodně nechá spoustu myšlenek a rozproudí váš mozek na plné obrátky. Přiznávám ale, že emocionálně ke mě kniha asi nepromluvila tak, jak jsem čekala. Možná je to tím, že s šikanou (naštěstí!!) žádné zkušenosti nemám, tím pádem pro mě takové téma není tak silné, jako by bylo pro jiné. Moje intelektuální já je rozhodně uspokojen, emocionálně jsem však nedostala úplně to, co jsem čekala. I tak se ale jedná o důležitou knihu a já se rozhodně plánují pustit i do jiných děl autorky.