Nebo

Dvě děti, které jsou šikanovány. Příběh o začátku a konci jejich důležitého pratelstvi. Dvě perspektivy: on je terčem šikany za strabismus. Šikanu přijímá jako něco, co musí vydržet. Přistupuje na ni, ale nevidi v ní nic dobrého. Dokonce konfrontuje jednoho (spíš) pasivního účastníka. Kterému jsou jeho pocity (zdá se) naprosto ukradené. Je nastavený na sebeobranu, ačkoli o tom, že by reálně někomu byl schopen ublížit, uvažuje až ve chvíli, kdy je v nebezpečí spolu se svojí kamarádkou. V ten moment je ochoten se obětovat, aby ona mohla jít. Ona: Kniha začíná tím, že mu začne psát dopisy a tak se rozvine jejich speciální nouzové pratelstvi. Její pohled na šikanu je kontrastní.. zatímco on nechápe význam, připadá mu zbytečná, nelidská. Ona hledá něco vyššího... bere šikanu jako svou součást, cestu, prijímá ji. Ona si ji nevybrala, ale ani tak její trýznitelé. Vnímá ji jako přínos, způsob, jakým se poučit, smysl života. To dělá z její utrpení výhodu. Nevnímá slabost jako něco, za co by se měla stydět. Křehkost jako superschopnost, něco, z čeho se i trýznitelé poučí. Její přístup je mučednický. Problém je, že je to drsné. Chvílemi jsem se o ty dva opravdu bála. Říkala jsem si, to už ne, to nemůžou dotáhnout do konce. Konec není takový, jaký by ho člověk chtěl. Nepřináší žádné rozhřešení, potrestání nebo poučení. Kniha určitě stojí za to. Jen to není lehké čtení. (Moc oceňuju citat na začátku z jedné z mých nejoblíbenějších knih... Cesta na konec noci)