Ten Chuck ty obsese a můry vždycky zase povýší - nebo mě spíše stáhne zase hlouběji a tak je umocňuje ... Po Střevech jsem se domnívala, že se mi už nebudou u ničeho tak kroutit palce u nohou a obracet se i mé vlastní zažívací orgány naruby. Ovšem, ten táta, jo ten starej dobrej táta, ten mi dal ... Ty šály už v těch "votevřených" kárách raděj nenechám plápolat a to víčko od Visinovejch kapek po ránu raděj nechám zase někam spadnout do rohů koupelny. A ani nebudu zjišťovat jako to s tou Isadorou a Teneseem vlastně bylo ve skutečnosti ... Už asi nebudu moci vidět ani kravatu, teda né, že by byl v mém okolí nějaký kravaťák, ale kdybych měla něco s motorem... Ještě, že ten bazén máme bez tý ventialce .-) Ostatní povídky prostě typickej Chuck, i kdyby se obracel naruby a vykrádal sebevíc - je to prostě jeho rukopis, tak jak ho máme rádi. Jo, ten starej, dobrej Chuck. Skoro jako ten muj táta ...

Se vší vážností konstatuji - Palahniuk je neskutečný romantik. Se škodolibým až cynickým smyslem pro humor, ale přesto romantik. A v povídkách se to projevuje více než v románech - viz tento svazek, viz Něco si vymysli - a koneckonců i viz (trochu tvrdší) Strašidla...