Nájdem ten kľúč

Já od dvojice Lars Kepler zatím nic nečetla (ano, i takoví žijí mezi námi - a daří se jim celkem dobře), a tak jsem nebyla zatížená žádným očekáváním. Dostala jsem detektivku klasického střihu, aniž bych si k ústřední dvojici vytvořila nějaký zásadnější vztah.

Moderní parafráze Agathy Christie na švédský způsob. Naneštěstí to nefunguje. Julie Starková zkrátka není Hercule Poirot, byť se snaží, co jí síly stačí. Jenže současné kulisy a znalosti forenzních věd nepřejí detektivům, kteří své schopnosti staví na skutečnosti „že poznají, když někdo lže“. Nemluvě o komorní zápletce tvořené deseti protagonisty, která až příliš lpí na starosvětském jevištním dramatu. Zvraty najednou působí příliš divadelně a zcela se míjejí se všední realitou. Podobné postupy byly před sto lety běžným standardem, v dnešní době však působí, byť nechtěně, značně uměle. Je to bez překvapení, bez momentu šoku, který vás přinutí přehodnotit vše dosud řečené. Ne, že by se manželé Ahndorilovi nesnažili, jejich pokus však vyznívá naprázdno. Ovšem vzhledem k jejich populární sérii příběhů detektiva Joona Linna jde o sympatický návrat k podstatě detektivky pojednávající o spojitostech, namísto brutálního thrilleru postaveného na patologických vztazích a morbidních zločinech.