Ke knize jsem přistupovala trošku s rezervou. Když je člověk na dně delší dobu, tak většinou je na slova útěchy a povzbuzení už alergický, protože vidí, že se nic nemění. Ale je rozdíl, jak ta slova podáte. Ono - drž se, ať máš sílu, jak jsi na dně - to už se odrazíš a bude líp atd., to pak už leze na nervy. A nejhorší je takové to - nesmíš, musíš, zvládneš to, neblbni. Tak toto už nepomůže vůbec. Člověk na dně většinou už nemá sílu, je slabý na těle a na duchu a slova "musíš" jen odrazují. Člověk na dně potřebuje čas, teplo, něhu, lásku a pochopení, že nic nejde hned. A to právě poskytuje tato kniha, která mu říká, že je vše v pořádku, že vše má svůj důvod i ta špatná nálada a chuť se na vše vykašlat, ale že je to jen o čase, že tak jak to přišlo, tak to půjde - víte kam. A je to pravda, neskutečná ale pravda. Pan Haig si tím prošel, zažil ty šílené pocity a propady. Myslel si, že bolest duše se už nedá zvládnout. Ale dal si čas, nevzdal to a jak se z toho dostal, tak na sebe dává pozor a píše něžně a s citem knihy o tom, jaké to je, když se vám nechce žít. A to je to kouzlo - jemu to věříte, jeho slovům uvěříte, protože je za nimi ta zkušenost, ten prožitek, který měl on sám. Takže žádné rádoby odborné knihy psychologů, kteří to znají jen teoreticky, to nepomůže, ale pan Haig je ten pravý člověk, který ví, jak podat slova útěchy a naštěstí o tom napsal celou knihu. Děkuju.