Celé naše lékařství se dělí na dvě části na tělo a mysl. Většina věcí, co se snaží tělo a mysl, tělomysl (Dr. Candace Pertová, Molekuly nemocí), řešit dohromady je na okraji zájmu, považováno za něco alternativního, něco k smíchu. Dokonce psychosomatika má nádech na okraji alternativního lékařství. Už mnoho let zjišťuji, jak moc má mysl ovlivňuje mé tělo. V kladném i negativním smyslu slova. Funguje mi placeno, funguje mi nocebo. Dokonce do značné míry jsem dokázal sám laicky některé vztahy cíleně využívat. Dosud nejdůležitější knihou byla kniha My jsme placebo. Teď čtu Mýtus normálnosti od Matého, dodává další výzkumy na téma, jak traumata korelují s autoimunitními nemocemi. A jak zoufalý je nedostatek znalostí, protože když se řeší rakovina, ALS, Cohnova nemoc, lupus, málo kdy lékař vůbec zajímá nebo cíleně zkoumá rodinné zázemí, dětství pacienta, jeho traumata. Zdá se mi jako by autor nebyl schopen se řídit vlastními pravidly, především přijetí. Prostě jakmile dojde na ekonomii, není pro mě autor příliš důvěryhodný. Na druhou stranu je důvěryhodný, co se týká psychologie včetně souvislostí ekonomie a psychologie a následky ekonomie do psychologie. Nicméně ekonomie má za sebou silné důvody proč funguje tak jak funguje. To, co mi dává rozhodně ale smysl je zkombinovat ekonomii a psychologii tak, aby bylo dosaženo co nejlepšího výsledku. To autor nenabízí, resp. jeho návrhy nejsou ekonomicky podložené. A já, jako ekonomický laik zde vidím možné zádrhele, asi jako socialismus má značné ekonomické zádrhele, i když teoreticky zní dobře. Nemluvě o nekritickém strachu z tzv. klimatické změny. Je zajímavé, že souvislost duševna s tělem je jasná mezi lidmi jen někde: nerozčiluj se nebo tě trefí šlak, ale už ne tolik o dlouhodobých táhlých problémech a přitom zde máme psychodomatiku, placebo, nocebo efekt. Knihu doporučuji, ty souvislosti našeho života, duševna s mnoha nemocemi, především autoimunitními je značná. Stejně jako s rasismem a dalšími vlivy, které má víceméně kdokoliv, od žen, jiných ras, vyznání, socioekonomického postavení. Kniha na konci i nabízí cestu, jak se uzdravovat, stručně: Opravdovost, agence (jak vnitřně danou schopnost, tak zvnějšku danou možnost/svolení rozhodovat se jednat v souladu s vlastní pravou vůlí), hněv, přijetí, pět soucitů (obyčejný lidský soucit, soucit zvědavosti a porozumění, soucit rozpoznání, soucit pravdy, soucit možnosti). Dále cvičení v sebedotazování a mnohem víc. Kniha je psána značně rozvláčně, částečně to souvisí s tím, že autor se snaží předat sdělení a snaží se, aby nebylo chybně pochopeno a nesklouzlo do druhého extrému. Částečně dle mě tím, že autorovi utíkají myšlenky, dává hodně příkladů.

Kniha obsahuje shrnutí myšlenek mnoha jiných autorů, ke kterým však přidává autor svoje vlastní pozorování a názory. Jeho přístup mi je sympatický, protože se snaží zachovat vědecký přístup, aniž by sklouzával do "ezo" výkladu, na druhou stranu nechává otevřené dveře i spirituálnímu světu. Autor se nevyhýbá ani sebekritice, což činí pro čtenáře knihu přístupnější.