Muži sú z Marsu, ženy z Venuše

„Stejně jako se ženy bojí přijímat, bojí se muži dávat.“ Nevím proč, ale myslela jsem si, že to bude kniha vtipných postřehů nebo něčeho jako fejetonů z oblasti partnerských vztahů. Omyl. Je to taková ta kniha typu příruček, jak lépe komunikovat, jak být šťasný, jak zlepšit ve svém životě to nebo ono. Nejprve mě to zaskočilo, ale pak jsem si řekla vlastně proč ne. Sice jsem se musela povznést nad ten typicky americký přístup, spočívající v nekonečném omílání téhož, aby si to ten „blbeček“ čtenář konečně zapamatoval, ale v konečném důsledku jsem se dozvěděla spoustu užitečných věcí, které jsem (přiznávám bez mučení, že nejsem telepat a mužům do hlavy nevidím) opravdu nevěděla. Pokud nejste „pan nebo paní dokonalá“, co žije v naprosto úžasném vztahu bez jediného mráčku, ale občas to mezi vámi trochu drhne, tahle kniha vám umožní se na věc podívat partnerovýma očima. A možná zjistíte, že problém je jenom v tom, že jste jeden druhého špatně pochopili. „Ženy by měly chápat, že když muž mlčí, říká tím: ‚Ještě nevím, co říci, ale přemýšlím o tom.ʼ Místo toho však slyší: ‚Neodpovídám, protože mi na tobě houby záleží a hodlám tě ignorovat. To, co jsi řekla, není vůbec důležité, a proto neodpovídám.ʼ [...] říká tím: ‚Potřebuji nějakou chvíli, abych si to mohl promyslet...‘ Neuvědomuje si, že žena by to mohla chápat jako: ‚ Nemám tě rád a tvé řeči mi lezou na nervy.‘ “

Nechápu, proč tato kniha byla kdysi tak populární. Samozřejmě, některé podněty byly poučné a inspirativní, ale pokud čte tyto návody pouze jeden partner, tak je celkem k ničemu. Některé myšlenky stále se opakující. Pro mě zdlouhavá, nudná a skoro vůbec vtipná. K dočtení jsem se musela přemlouvat.