Muž v červeném kabátě

souhlasím, Barnes je nejsilnější v tomhle žánrovém hybridu, v němž jsou doložitelná historická fakta pospojována fikcí tak nápaditě a uvěřitelně, že přiblíží čtenářům epochu fin de siécle, jako by to byla současnost a všichni její aktéři živí chodili mezi námi - však se taky nabízí analogie mezi dekadentní posedlostí androgynním a hermafrodickým tělem a dnešní LGBTQ+ komunitou, stejně jako obsese (vlastním) obrazem - selfie *román má téměř tolik forem jako láska a sex *nic nevychází z módy rychleji než výstřednost *jak je možné, že sexuálním drbům vždycky každý věří? doporučuju čtenářům, kteří se alespoň v obrysech orientují v uměleckém a společenském dobovém diskurzu nebo přinejmenším znají Huysmansovo Naruby velkým plusem knihy je množství ilustrací v barvě a dobových fotografií protagonistů, o nichž se právě vypráví mimochodem snad první kniha z moderní doby, kterou jsem četl, v níž vystupuje Oskar Wilde v ne zrovna lichotivém světle

Zbožňuju Barnese-romanopisce, který si vymýšlí vlastní příběhy, o fous víc asi zbožňuju Barnese-nevímjaktopojmenovat, který kombinuje románové postupy s literaturou faktu. Flaubertův papoušek byl geniální smršť, Hukot času trochu klasičtější sonda do totalitního světa. A Muž v červeném kabátě? Ze střípků, drbů a ironických komentářů sestavený extrémně zábavný portrét Francie fin de siècle, ve kterém se dočtete o všem, co jste kdy chtěli vědět, ale nenapadlo vás se zeptat. Dozvíte se, jak být správným dandym, jak se vyhnout trestu po spáchaném atentátu, proč si nemusíte umývat ruce nebo proč je milenka zásadní podmínkou manželského štěstí. Barnes chrlí jednu bizarní historku za druhou, jeho knihou defilují desítky více či méně slavných jmen (včetně Samuela Pozziho, protože ten - jak se dozvíte - byl prostě všude) a vše spolu tvoří neuvěřitelně promyšlené dílo s rozvernou strukturou, kterou si zamilujete... Tolik slov a stejně se mi nepodařilo říct to hlavní: ta kniha je zábavná. ZÁBAVNÁ! Budete se tlemit skoro furt.