The Lemon Table

Dovolím si citát z knihy "Příběhy opředený život A. J. Fikryho" od Gabrielle Zevin: "Přečetl toho dost na to, aby věděl, že žádná sbírka není plná dokonalých povídek. Pár lepších. Pár horších. Když máte štěstí, tak jedna mimořádná. Ty mimořádné jsou beztak jediné, které lidem utkví, a ani ty ne nadlouho." "Stolek s citróny" není dokonalá povídková kniha. Ale dokáže zasáhnout, zasáhnout jistou hořkostí i kouzlem stáří, vyhaslými a znovu vzkříšenými jiskrami lásky a vztahů, zasáhnout řízností a i jemností. Lyrika emocí tryská z každé strany, postavy žijí a s každým slovem vstupují více a více do reality. Sbírka, která nejen připomíná, že pokročilý věk neznamená konec, ale především reflektuje pohledy na svět a na člověka samotného.

Jak jsem ke knize Stolek s citróny přistupoval skepticky (Můj bože povídky o stárnutí) a knihu jsem si koupil "jen" kvůli tomu že ji překládal mistr slova Viktor Janiš, ale jsem ve třech čtvrtinách knihy a musím říct, že se mi ty povídky líbí. Jsou hodně smutné, ale vážně strašně až nepříjemně trefné. Třeba Hygiena, jak já se strašně bojím že takhle dopadnu, nebo povídka Co ty všechno nevíš, jak moc moc mi to připomíná mou mámu. A takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho. Prostě Julian Barnes napsal a Viktor Janiš přeložil knihu která mě mile překvapila a rozhodně ji neváhám doporučit. Ještě chci říct, že se mě více dotkly povídky o manželství Hygiena, Apetýt, Zahradní klec a Příběh Matse Israelssona. Protože přesně vystihují mé strachy ze stárnutí a života v manželství vůbec. Někdo si možná může myslet, že Stolek s citróny je čtení pro staré lidi nebo lidi se starým myšlením. Ale to je omyl. Tahle kniha je čtením pro lidi bez rozdílu věku, protože je o nás o lidech. Jediné co mě opravdu mrzí, že u každé povídky není krátký povídání o tom jak vznikla. Proč tuhle skvělou věc má Gaiman a Barnes ne?