Zbožňuju Barnese-romanopisce, který si vymýšlí vlastní příběhy, o fous víc asi zbožňuju Barnese-nevímjaktopojmenovat, který kombinuje románové postupy s literaturou faktu. Flaubertův papoušek byl geniální smršť, Hukot času trochu klasičtější sonda do totalitního světa. A Muž v červeném kabátě? Ze střípků, drbů a ironických komentářů sestavený extrémně zábavný portrét Francie fin de siècle, ve kterém se dočtete o všem, co jste kdy chtěli vědět, ale nenapadlo vás se zeptat. Dozvíte se, jak být správným dandym, jak se vyhnout trestu po spáchaném atentátu, proč si nemusíte umývat ruce nebo proč je milenka zásadní podmínkou manželského štěstí. Barnes chrlí jednu bizarní historku za druhou, jeho knihou defilují desítky více či méně slavných jmen (včetně Samuela Pozziho, protože ten - jak se dozvíte - byl prostě všude) a vše spolu tvoří neuvěřitelně promyšlené dílo s rozvernou strukturou, kterou si zamilujete... Tolik slov a stejně se mi nepodařilo říct to hlavní: ta kniha je zábavná. ZÁBAVNÁ! Budete se tlemit skoro furt.

Belle Époque - čtyřicet let mezi dvěma staletími, doktor Samuel Jean Pozzi (nebo přesněji jeho obraz - Doktor Pozzi doma Johna Singera Sargenta) jako jejich představitel; veškerá lehkost, pestrobarevnost, prosvětlenost a zároveň tělesnost, temnota a intelektuální rozvinutost této doby přenesena do formy třísetstránkového románu mistra vypravěče, který miluje hledání metafor, paralel a splétání kompletní tapiserie z jednotlivých pramenů, které v tomto případě zahrnují líčení každodenních životů Pozziho přátel, pacientů (ten pán byl gynekolog - a číst o něm nedlouho po Umění řezničiny a Magnetizérově páté zimě je poučné), vzdálenějších současníků, postav soudobých uměleckých děl, ale také výstřel(k)ů, vědeckých a lékařských objevů, paradoxních událostí i znamení doby. Trochu se hraje na literaturu faktu, trochu se srovnává francouzská a anglická letora, trochu se pábí nad možnými spojnicemi mezi dobou tehdejší a dnešní (Barnes nemá radost z odchodu Británie z EU - a nemá pochopení pro jeho důvody), trochu se přemýšlí nad důvody toho, "co už se dnes nedozvíme". A čte se to lehce a většinou s úsměvem na tváři. Feifr použil slovo "šťavnaté" - ano, to je přesné. A dobové fotografie a jiné ilustrace, snad poprvé v odeonské Světovce, jsou příjemné.