Muž, který sázel stromy

Ta kniha pro mě má takový uklidňující efekt. Mnohdy mám pocit, že na sebe samé všichni moc tlačíme. Chceme po sobě velké výkony a když to náhodou nevyjde, tak jsme ze sebe zklamaní, cítíme očekávání ostatních. Bojíme se, že nás ostatní budou mít kvůli naší chybě méně rádi, že si nás přestanou vážit. A naopak, kdo z nás se pochválí za to, co se mu daný den povede? A pokud tvrdíte, že se nemáte za co chválit, tak lžete. Každý den zvládnete a překonáte spoustu věcí, ale kolik z vás si je uvědomí? Kdo z vás místo té spousty úspěchů přemýšlí nad tou jednou jedinou chybičkou? Čím to je, že jsme u nás tolik zaměřeni na selhání a chyby? Když si připustíte myšlenku, že máte právo na chyby a neúspěchy, tak vám to neskutečně zjednoduší život. Nejhorší na tom ale je, dívat se na těch deset tisíc uhynulých javorů a přesto neztratit sílu pokračovat...

Útlá kniha, která má přesně tolik stránek, kolik potřebuje. Hezké, působivé dílo - poslední dvě stránky jsem se usmívala. Poslední věta sice zmírnila úsměv, ale nic to nemění na krásném dojmu, který ve mně nechala. Zbývá jen doufat, že vždy bude několikanásobně více lidí jako Elzéard Bouffier než ničitelů. Vydání z roku 2012 potěší jak grafickou úpravou textu, tak ilustracemi a obálkou Heleny Konstantinové.