Země zpívá

Je to zvláštní kniha, tak trochu jako báseň v próze. Postavy mluví "úsporně", ale říkají to podstatné a hodně prostoru má popis přírody. Ale tím jak je ta kniha jiná mě zaujala.

"Byl to širý kraj, celý rozrytý a zvlněný jako moře; jeho obzory spaly pod mlhami. Tvořily jej lesnaté pahorky z červené hlíny pod háji pokroucených borovic, údolí s úrodnými poli, planinky s jedním nebo dvěma dvorci, dědiny, přilepené na vršku skal jako plásty medu..." A tak dál a tak podobně se před čtenářem neustále zjevuje země a na ní lidé, kteří žijí své radosti, trudné chvíle, brání svoji čest, dokážou ukout i pomstu, jdou po svých životních cestách, někteří vědí, kam, jiní neustále hledají. Gionovi se podařilo skutečně stvořit "hymnus" na lidské bytí v přírodě, které má svůj řád, a to daný právě přírodou. A i ta největší nenávist není věčná, protože život není věčný a i při ní je třeba neustále být v souladu s přírodou - například pást býky. A někdy jim dát i přednost před člověkem. Obával jsem se, že kniha bude patetická a že popisy přírody budou okázale nesnesitelné. Ukázalo se, že popisy krajiny jsou plnokrevné, možná zbytečně, a za to lidské chování je vylíčeno velmi úsporně. Lidé mluví stručně, jen to, co je nezbytně třeba, a to i když chtějí něco vyprávět. Podstatné na románu je to, že zemitost jej nezatěžuje, ale naopak povznáší. (Myslím, že překlad názvu je zavádějící - Země zpívá podle mě nevystihuje, co chtěl Giono říci, zvlášť, když to v originálu nazval Hlasy země, což je výstižnější.) Přes počáteční rozpaky se mi to nakonec líbilo, měl jsem chvílemi pocit, že jsem někde v severských zemích, skoro se mi to v představě nedařilo napasovat na Francii, protože všechno je v horách, u horských řek, pak také v husté zimě, pastevci tu působí spíše jako horalé, všechno je daleko od civilizace. Díky tomu se Giono dostává k jádru lidských charakterů a hlavně té potřeby být v souladu s přírodou. Takže aniž bych spoileroval, jsem rád, že jsem si knížku přečetl, i když nepatří mezi mé největší zážitky, nutilo mě to zastavit se a zamýšlet a zároveň být překvapen vývojem až ke grandióznímu a záhy velmi niternému finále.