Král bez kratochvíle

Na jedné straně zajímavá zápletka všech tří provázaných příběhů, ale styl vyprávění mi moc nesedl. To skákání v čase a takový jako bujarý a rozverný styl mě někdy spíš rušil. Někdy tak bylo dost těžké se začíst a vysledovat o čem a kdo že to vlastně mluví. Ty opulentní popisy krajin jsem občas přeskakoval, naštěstí jich tam zas tolik není. Ale v rámci regionální literatury a toho co chtěl autor říct, a jak to chtěl říct, je to ale víc než dobré.

Možná začínám být k panu Gionovi trochu nekritický, ale mám ho prostě rád. Asi jako mám rád Jana Čepa, na obou se mi líbí ta jemnost, něha, a ten duchovní přesah, který ale nikomu nevnucují, ten tam prostě je, asi tak, jako je to v životě. A můžeme tomu říkat jakkoliv. Gionův Kéž tonu v radosti, Země zpívá, Hlasy země a další jsou na jedené straně baladické, na druhé straně vyprávěné neotřele a hlavně pronikavě. Král bez kratochvíle je trochu jiný. Z doslovu se člověk dočte, v jaké to psal životní situaci a také vlastně krizi a určité depresi. Proto tu není ta něha, jsou to vlastně tři příběhy, které mají podobný vzorec, ale ten není na první pohled patrný. Stylem vyprávění mi to připomnělo Jeanette Wintersonovou, ovšem čtyřicet let před ní. Je to jakoby strašně popisné líčení, ale se spoustou souvislostí a odboček, je to jakoby seděl vedle Vás a bezuzdně vyprávěl (taky Hrabala by to trochu mohlo připomenout), ale nakonec se to vždycky nějak rozuzlí - ale pozor (spoiler): nikdy se člověk nedozví vlastně jak a proč. Člověk zůstane strnule zírat. To může čtenáře naštvat, ale nenaštve, protože tam přesně zůstává to, co nás přesahuje. To ani nelze doříct. Copak víme všechno, jak je a proč? Nevíme nic. A o tom je tato kniha. Výborně!