Zatímco u prvního dílu jsem si užíval hrdinovo zmatení z herního systému Minecraftu, který má i nemá logiku, v případě dvojky už žádné nové překvapení nepřišlo. Max Brooks sic oživil zápletku tím, že přidal další postavu a vytvořil tak možnost slovních přestřelek, spád vyprávění to však nijak neumocnilo, spíše naopak. Zápletka se vlastně pohybuje ve vyjetých kolejích, kdy se protagonisté setkají, vzájemně oťukávají, pak přijde konflikt, rozkol, usmíření. Vedlejší motiv, kdy se ústřední hrdina snaží zjistit, jak a proč se ve hře vůbec vzal, pak ztratil úplně na své atraktivitě, protože nikam jednoznačně nevede. Tohle všechno jsou ovšem výtky dospělého, devítiletý syn si užil se vším všudy. On ovšem, na rozdíl ode mne ví, která bije, poznává lokace, monstra i výrazivo, zatímco já v tomhle všem tak trochu lítal. Naštěstí nejde o nic, na čem by příběh stál, jen si jej podle všeho užijete mnohem víc, když máte ponětí o tom, co Minecraft je a jakým způsobem funguje, včetně současných upgradů.