Tentokrát se Max Brooks zaměřuje na ikonu severoamerického folklóru, tzv. bigfoota. Směle dokázal využít poněkud omšelou tematiku a zasadit ji do současných kulis, aniž by nějak ztratila na působivosti. Coby zkušený tvůrce ví, jak pracovat s gradací příběhu, představením postav i rozvržením zápletky. Pravidla vyprávění jsou přitom na dnešní poměry až primitivní – skupina osadníků odříznutá od světa bojuje s monstry, přičemž s každou další kapitolou je směr dějového oblouku stále přímočařejší. Na rozdíl od konkurence však autor dokáže čtenáře přikovat k příběhu a nenechat jej vydechnout až do poslední stránky. Opětovně využívá možností, jaké nabízí pseudoautentická zpráva o katastrofě, jež už někde proběhla a jsou nám zprostředkovány útržky informací z různých rozhovorů, deníkových zpráv či oficiálních hlášení. Na malém prostoru tak rozehrává drama plné úzkosti z přírodního neznáma a pudového strachu z příšer, jež sice považujeme za vymyšlené, ale ve skrytu duše za až příliš skutečné.

Dost ohromující čtení. Něco mezi sociologickou a antropologickou studií a thrillerem, drásavé zpodobnění toho, jak je lidská civilizace křehká a zranitelná. Jak málo stačí, aby z nás spadla tenounká civilizační slupka. Téma mnohokrát zpracované, ale tentokrát zase úplně jinak. Doporučuji nečíst komentáře či obsah knihy, jen tak docílíte nejlepšího čtenářského účinku; nejprve nenápadný rozjezd, jedna malá skupinka naivních ekozelených milovníků neporušené divočiny a pak… Poslední hvězdička za originální a neobyčejně působivý způsob psaní. A na pocit, že sepsání takto podrobného deníku by bylo hodně nepravděpodobné, rychle zapomínám… „A pak se něco stalo. Něco, co mě pořád nutí před tou vzpomínkou utéct a schovat se. Mostařina dolní čelist, která vyjela vpřed, když udělala výpad. Pár centimetrů, sotva, a tak rychle. Prudký pohyb tváří směrem k Yvettině. A to, jak druhá tvář, oči vytřeštěné, náhle a prudce uhýbá. Strach. Vracím se stále k tomuhle okamžiku, k pohledu na sílu a slabost. Chápu krásu peněz. Chytrosti, popularity, sexu. Vlivu. Ale nikdy jsem ještě neviděla fyzický boj, nebo dokonce ani hrozbu jím. Ne u holek, a dokonce ani u kluků. Ne v mém světě. Primitivní. Prapůvodní. Dominance. Mám moc způsobit ti bolest.“ * „Příroda je čistá. Příroda je skutečná. Spojení s přírodou z tebe vytáhne to nejlepší. Tohleto poslouchám od těch ubohých pitomečků, kteří sem každý rok jezdí v nových outdoorových hadrech, nikdy neměli pod nohama hlínu a nemůžou se dočkat, až se ztratí v rajské zahradě. A pak, o pár dní později, je najdeme, jak se plazí bahnem, napůl mrtvé hladem, dehydrované s nějakým snětí infikovaným zraněním. Všichni chtějí žít v „harmonii s přírodou“, dokud si někteří z nich neuvědomí, příliš pozdě, že příroda je všechno, jen ne harmonická.“