Důležitější než slova, která indická autorka používá, je forma sdělení jejích pocitů, bolestí, ztrát a smutků. V textu (záměrně nepoužiji slovo báseň) je pramálo zamilovanosti a skutečné lásky, bez pocitů naplněnosti a úplnosti. V doslovu je nám objasněno, jak těžkým životem spisovatelka žila. Přesto si myslím, že její mládí, ač si prošlo útrapami a bolestmi, které mnozí z nás považují za abstraktní, nedokáže popsat pravou tvář všeho, co musela vydržet. Krátké texty na mě působí poměrně nesourodě, i když jsou rozčleněny do smysluplných kapitol. Na jedné straně tupý pohled na znásilnění, otcovská láska a zklamání z prvních schůzek, na straně druhé první sexuální zkušenosti, rozčarování z nich, ale i touha po dalším fyzickém kontaktu. Kniha navíc negraduje, rozpouští se a odpuštěním ve vás doutná pocit nenaplněnosti. Technicky jsou texty dobré, mnohdy šťavnaté a lkavé. Je tu absence jakéhokoliv rýmování, byť ani náznaku po něm. Ale uznávám, že příběh, který nám Rupi Kaur předložila, verše primárně přinést nemusí. Dojem z knihy, která se dá číst roky, ale i jen pár desítek minut, má každý svůj. Vcítí se do textu jinak zamilovaný, mladý, starý, opuštěný, nešťastný. Chybí poetičnost. Větší cit. Je možné, že autorka trpkým životem o tuto vlastnost přišla. Nevyčítám. Jen toužím po jiných básních...

Jedna z těch knížek Které mě nutí přemýšlet Proč se na to jako spisovatel vlastně nevykašlu Nenapíšu pod sebe prostě jenom čtyři povrchní věty A budu pak jakože velký umělec a básník