Peloponnéská válka

Knihu bohužel poznamenaly autorovi zjevné antipatie k Alkibiádovi. Hodnocení této rozporuplné osobnosti bývají různá, ovšem srovnávat jeho řeč k athénským občanům s Hitlerovým projevem v Norimberku, to mi přijde už hodně přes čáru. Navíc je to úsměvné od autora, který je nadšeným obdivovatelem Napoleona. Alkibiades svým strategickým i taktickým uvažováním převyšoval své současníky o parník. Správně pochopil, že v Řecku se válka vyhrát nedá. Jeho plán získat ovládnutím Sicílie nové zdroje a kontrolu nad dovozem obilí nazývá J.K. megalomanským a šíleným. Mě spíše připadaly šílené politické procesy v "demokratických" Athénách proti Alkibiádovým stoupencům, ve kterých byla popravena řada nevinných lidí, ty ale autor odbyl několika větami. Do zajímavostí jsem dal střízlivý názor prestižní The Harper Encyklopedie.

Klasický Kovařík se vším všudy co u tohoto autora očekáváme. Přehledný popis, objektivní přístup a citace z historických pramenů. Jde vlastně o pokračování jeho vynikající Války Řeků s Peršany. Kniha počítá s tím, že jste Válku Řeků nečetli, takže některé informace se zde opakují. Není to ale na škodu. Historie a zřízení Athén i Sparty nebo způsob vedení boje na souši i na moři jsem se zaujetím přečetl znovu i podruhé. Menší problém v čtivosti vidím ani ne v knize samotné ale v povaze samotné Peloponéské války. Zatímco u konfliktu s Persií byly karty celkem jasně rozdány mezi dvě odlišné strany a kultury a většina bitev se stala nějakým způsobem legendárními, u války Peloponéské jde o válku především občanskou, složenou z velkého množství bitev a šarvátek a dá docela zabrat orientovat se, který městský stát a státeček zrovna bojuje s kým, protože skoro všichni jsou Řekové. Nemluvě o tom, že většina z nich své spojenectví s hlavními "tahouny" války - tedy Aténami a Spartou - klidně i několikrát změnila. I když se zbraně a způsob vedení válek mění, lidé zůstávají stále stejní a na Peloponéském konfliktu je to krásně vidět. Určitě tak čtenáře zaujme jak Athény prezentující se jako výspa demokracie a kultury, postupně podlehly korupci a nakonec to byly právě ony kdo neustále přikládal pod kotel války až do úplného vyčerpání celého státu. Za zmínku stojí určitě Athénský vůdce Alkibiadés, který by v rychlosti s jakou měnil své politické názory i příslušnost podle toho "kde to zrovna sype" zahanbil i nejednoho dnešního politika. Sparta, i když šlo o militantní "totalitu" nakonec z Peloponéského konfliktu vychází v mých očích tak trochu jako morální a nakonec i vojenský vítěz. Samozřejmě je otázkou jak by se zachovali kdyby měli přístup k bohatství jako Athény, ale to je už na dlouhou diskusi. No a když se dva perou až se skoro zničí, třetí se směje a onen smích zaznívá od jednoho mladého vojevůdce z Makedonie... Shrnuto podtrženo, další skvělá military kniha od skvělého autora. Hvězdičku dolu dávám pouze za velké množství překlepů a chyb v textu(tentokrát už mi to vadilo!). To je bohužel častá slabina Kovaříkových knih, zasloužily by lepší péči. Jinak skvělý zdroj informací.