Jak já jsem se na tuhle knihu těšila... a jak já jsem z ní nakonec rozpačitá. :-( Nevím, jestli jsem byla při čtení jen ve špatném rozpoložení, ale bohužel jsem si tuto knihu neuměla tolik užít a být z ní tolik nadšená jako řada jiných čtenářů. Je možné, že jsem po všech těch nadšených ohlasech měla asi dost obří očekávání a že mi to moc neprospělo. Každopádně knihu nakonec neumím hodnotit naplno. Musím se přiznat, že jsem byla při čtení občas poněkud zmatená z toho, jak na sebe jednotlivé části navazují - hlavně v druhé polovině knihy. Nebyla jsem si jistá, jestli ten děj občas správně chápu a zda správně rozumím všem souvislostem. Jen bohužel nedovedu říct, do jaké míry to je dané knihou a do jaké míry si za to mohu sama. Nicméně tohle asi byl pro mne ten největší kámen úrazu. Nicméně autorovi se musí nechat, že přišel s dost originálním námětem, který jsem nečekala a kterým mne dost překvapil. Zároveň musím uznat, že mne příjemně překvapilo, jak dobře se mu povedlo psát z pohledu ženy. Působí to velmi věrohodně! Také zde autor zakomponoval řadu témat, co se dívek/žen velmi úzce dotýkají, a upozorňuje se zde na některé nešvary naší společnosti. Tuším, že to byl asi záměr - a dost dobře se to povedlo ztvárnit. Některým čtenářům by nemusel vyhovovat jazyk, kterým je kniha napsaná - nespisovná čeština, anglicismy, expresivní výrazy, autor se také nebojí uchýlit k vulgarismům. Mně osobně to asi tolik žíly netrhalo, ačkoliv sama mluvím o dost jinak než hlavní hrdinka. Celkově ale bohužel musím hodnotit průměrně. Ač jsem zde našla řadu věcí, které se mi líbily a které chválím, našla jsem tam i pár věcí, které mi prostě neseděly. Toť vše.

„Člověk, kterej hledá smysl svýho života ve vás, protože ho neumí najít nikde jinde, vám ani tak neprojevuje lásku, jako vás spíš drží jako rukojmí.“ „Takový krásný jazyk máme a ty do něj cpeš cizí slova.“ Knížku jsem dostal darem a tak se nebudu řídit heslem; „Darované Metě na schopnosti moc nekoukej“. Musím přiznat, že jsem to chtěl po několika stránkách zavřít a nedočíst. Prvních 70 až 80 stran je opravdu vopruz. Ale na rozdíl od zbytku příběhu je to alespoň ucelené. Další části dobrodružství jsou roztříštěné a neucelené. Nejvíc mě štvalo přeskakování v ději. Ale znáte to, každý příběh, aby byl zajímavý, „musí věci uvíst do pohybu, ideálně nějakým spektakulárním a vzrušujícím způsobem.“ To se právě pomalu stane někdy kolem té osmdesáté stránky. A od tý doby by se to mohlo zdát zajímavé. Sice to stále hapruje, ale čtenář už má cíl a je zvědavý, jak to dopadne. Malá ochutnávka: „Kolik už tý věci je?“ zeptám se skepticky při pohledu na zaprášenej VHS přehrávač. Pokrčí ramenama. „Víc než tobě určitě. Tehdy se věci nerozbíjely jako dneska. Teď si musíš novej mobil kupovat každý dva roky, protože je naschvál dělaj tak, aby se ti co nejdřív rozbily . . .“ „Jo, jo jasně . . .“ „Můj první mobil vydržel bez nabíjení třeba dva týdny, víš?“ „No jo, ale taky v sobě neměl internet, foťák, pět různej aplikací na vyhledávání kamarádů a džípíesku.“ „Aspoň mě skrz něj nikdo nešpehoval.“ „Fun fact?“ Je to docela vážný a vlastně i smutný příběh o stalkování. Jenže se schopnostmi, které hlavní hrdinka Lenka i uzurpátor mají, to dostává trochu jiný náhled na stalking. Moc jsem se nesmál. Dokonce ani v případě, když se na scéně objevují kačenky Rachel QuackAdams a Ryan Gooseling. Tito dva tvorové tak trochu do příběhu zasahují a někdy jsou i chytači stresů Lenčiny spolubydlící. Nemá to nouzi o dramatické situace, sem tam je to odlehčené nějakou povedenou hláškou, ale vše je to vlastně psané až moc zbytečně dětsky. Opravdu to chtělo trochu přitvrdit. A bohužel, konec mě zklamal. Čekal jsem něco hektičtějšího a dramatičtějšího, třeba něco ve stylu X-Menů. Ale skončilo to, jak to skončilo, a já můžu jen hodnotit. 60% Citát: Svobodu. Jo, tu máme. Jsme k ní odsouzený. (Vždycky z tebe může být Wolverin.)