Město smutku a radosti

Přiznávám, že s Waltariho "nehistorickou" tvorbou jsem zatím neměl tu čest a teď vidím, že jsem o dost přicházel. Nenásilně propojené příběhy několika lidí různého věku i společenského zařazení se sice odehrávají v Helsinkách 30. let minulého století, což jsou pro nás už samozřejmě dějiny, ale Waltari je psal jako novelu ze současnosti. A od jeho historických románů se také liší. Méně sází na barvitost prostředí nebo dobrodružnost dějových zvratů (tady se všechno odehrává během jediného dne) a naopak se soustředí na psychologickou drobnokresbu a úvahy. Není to ale žádný suchopár. Waltariho styl je i dnes docela moderní a čtivý. Všichni hrdinové vlastně právě stojí v nějakém klíčovém bodě svého života, buď je něco donutí hořce zabilancovat nebo naopak udělat krok, který zásadně ovlivní jejich budoucnost. Ústřední postava venkovana se sekyrou v batohu, ta se dívá oběma směry - do minulosti i do budoucnosti a celou tu mozaiku osudů jakoby spíná dohromady. Název knihy je výstižný, optimismus i pesimismus se tu mísí v jakousi útěšnou melancholii. Řečeno s Homolkovic dědečkem: "Život je krásnej, i když stojí za hovno." A Waltari tenhle pocit dokázal zprostředkovat decentní, ale velmi naléhavou a místy vyloženě dojemnou formou.

"Hyacinty vydávaly tu nejzázračnější vůni, jakou znal. Bratrova žena přinesla matce o Velikonocích hyacint a jeho vůně se promísila s vůní jídla a kávy a s pachem plesnivých tapet v předsíni a zbytků uvízlých na špinavém nádobí. Chladně půvabná vůně jarního zoufalství." Waltariho koncert. Jak lze do poměrně útlé knížky nacpat tolik myšlenek, obrazů, pocitů. Jak několik zdánlivě nesouvisejících příběhů a osudů propojit v jeden. Mládí, stáří, láska, nenávist, zločin a trest. Děti vs. rodiče. Boj s okolím, sebou samým. Touha po životě očima umírající i dozrávajícího mladíka. Z každé témy dokáže vykřesat maximum (i z revolty Valiho Sunnily, která mě teda ze začátku nebavila, ale nakonec naprosto přesně zapadla do skládačky, i z Aarneho vzdoru..). Vchutnávala jsem si slova, atmosféru, a dokázal krásně vystihnout i krajinu, město. Náladovka. K opakovanému pomalému čtení. A obzvlášť děkuji za linku slečny Sunnkvistové.. Neměla chybu ! Za mě skvělé. Ráda bych měla ve své sbírce Waltariho knih...