Přiznávám, že s Waltariho "nehistorickou" tvorbou jsem zatím neměl tu čest a teď vidím, že jsem o dost přicházel. Nenásilně propojené příběhy několika lidí různého věku i společenského zařazení se sice odehrávají v Helsinkách 30. let minulého století, což jsou pro nás už samozřejmě dějiny, ale Waltari je psal jako novelu ze současnosti. A od jeho historických románů se také liší. Méně sází na barvitost prostředí nebo dobrodružnost dějových zvratů (tady se všechno odehrává během jediného dne) a naopak se soustředí na psychologickou drobnokresbu a úvahy. Není to ale žádný suchopár. Waltariho styl je i dnes docela moderní a čtivý. Všichni hrdinové vlastně právě stojí v nějakém klíčovém bodě svého života, buď je něco donutí hořce zabilancovat nebo naopak udělat krok, který zásadně ovlivní jejich budoucnost. Ústřední postava venkovana se sekyrou v batohu, ta se dívá oběma směry - do minulosti i do budoucnosti a celou tu mozaiku osudů jakoby spíná dohromady. Název knihy je výstižný, optimismus i pesimismus se tu mísí v jakousi útěšnou melancholii. Řečeno s Homolkovic dědečkem: "Život je krásnej, i když stojí za hovno." A Waltari tenhle pocit dokázal zprostředkovat decentní, ale velmi naléhavou a místy vyloženě dojemnou formou.

Zajímavá mozajka. Třeba pak budete víc pozorovat svět kolem. Co kdybyste ovlivnili život někoho jiného? Nevědomky, vědomě, láskou, či násilím. Nebo jen tím, že půjdete kolem. A co vy víte? Možná to děláte každý den.