„Anno, bacha! Kolem je svět! Hlídej ho chvíli za mě.“ Anna a její „úhel pohledu“, proplétající se knihou, pomáhá vytvořit z jednotlivých povídek celek, a taky ukazuje, že takových „úhlů pohledu“ může být víc – když se totiž díváte na skutečnost, vždycky je to „jen“ z určité perspektivy, a na to bychom neměli zapomínat. Marek Šindelka, další na mé „cestě“ za poznáním českých autorů, a další z příjemných překvapení. Díky tomuto svému „poznávacímu výletu“ jsem zjistila, že česká literární scéna má co nabídnout, a taky, že povídky (dříve u mě dost opomíjený žánr) bylo chybou míjet bez povšimnutí, díky těmto mým „občasným výletům“ si totiž u mě získávají čím dál větší oblibu. „A teď, jak tu stojím obrůstán hovorem jak krajkou, křehkou krajkovou strukturou namočenou v cukrové vodě …“ Dělá mi trochu problém stanovit nějaký ústřední motiv Šindelkových povídek (kromě Anny), asi za takový spíš leitmotiv vinoucí se celou knížkou bych označila sama „slova“ – pečlivě volená, cíleně sešněrovaná do křehké krajkové struktury … a pak … namočená do cukrové vody, výše uvedený citát totiž přesně vystihuje můj pocit z téhle knížky – dokonale a poměrně složitě poskládaná slova se smyslem pro detail (přesně jako krajková struktura) vyjadřující různými způsoby … posedlost pocity, jenže, pak najednou nastane nějaká svízelná situace a z nějakého momentálního důvodu autor celé své dílo na chvilku (možná jen mikrosekundu, je to jen jako mávnutí proutkem) ponoří celé své precizně vystavěné dílko do cukrové vody a všechno obalí sladký balast, je to jen jako chvilková nepozornost, ze které se autor okamžitě probere a svůj výtvor zas pěkně rychle propláchne svěžím proudem čisté vody, zachytí se jen pár sladkých molekul, které jen letmo ucítíte po vůni a v těch kratičkých chvilkách se mi příběh změnil před očima, místo mikrodetaiů pocitů, rozpitvaných do nejmenších podrobností, místo zajímavých metafor a přirovnání, jsem na chvilinku viděla, radši se hned ještě předem omlouvám autorovi za ten výraz, protože je možná trochu nespravedlivý a bylo to opravdu vždy jen na pár vteřin, ale tak dobře, řeknu to, v takových chvilinkách mi to přišlo opravdu trochu jako laciné ždímání emocí. Na druhou stranu, já mám sladké docela ráda :-), takže mě ta chvilková „vůně“ nijak zvlášť nerušila, spíš jen tak chvilkami prostě při čtení „zavoněla“, a trochu na chvíli změnila perspektivu původní napínavé cesty různorodými prostory, časy, etapami viděnými perspektivou mikrosvěta pocitů. „Vešla do kupé, a přestože všude kolem byla volná sedadla, ukázala rukou na kabelku na sedadle a požádala starší ženu u okýnka, aby jí místo vedle sebe uvolnila. Stála uprostřed vlaku a se zvláštní nervozitou, ve které bylo cosi agresivního, ukazovala na sedadlo a dožadovala se nejsměšnějšího ze všech práv – práva cestujícího v dopravním prostředku. K čemu to všechno bylo? Jisté je, že žádost na sebe okamžitě strhla pozornost. Náhle mezi nás – jediné tři cestující – vpadlo téměř hmatatelné dusno … Jede se dál, za sklem se vlní krajina a ten nepatrný stín se zvedne z matčiny tváře, smrští se pohybem medúzy a odpluje pryč. Ale přesto, až pak večer bude uklízet nádobí do polic, zjistí, že jedna ze sklenic v kredenci – ta úplně vzadu, ta, co ji nikdy nepoužívají – je prasklá. A navždy už zůstane. Tam někde se usídlil stesk.“ „Všechny ty temné úkony, zautomatizované pohyby, cestičky a cesty, milióny rodinných večeří, miliony souloží, facek, polibků, stisknutých rukou, úsměvů. Každý prostor je nakažený tolika příběhy, že z toho člověka přepadá závrať.“

Koncert slov, básnický jazyk bez veršů a jen nenápadné nitky spojující jednotlivé nezávislé povídky. Mapa Anny je unikát a pro mne velké překvapení.