Malekithova zhouba

V první části komentáře v rychlosti popíši, co se mi na knize líbilo a co nikoliv, v té druhé potom budu hovořit obecněji o postavách, či příběhu. Obě části komentáře budou obsahovat vyzrazení děje. Souhlasím s tím, že pan King je nejlepším spisovatelem v oblasti Warhammeru. Ale to neznamená, že píše, nedej bože, dokonale, to ne. Jeho dialogy – a v této knize jsem si toho všímal nejspíše proto, že před ní jsem četl několik knih s dokonalými dialogy – jsou poněkud stupidní, občas působí, ne vždy, jen občas, že spolu hovoří dva idioti, ale to bych byl i ochoten odpustit. Co mi vadilo více, byla relativní rychlost knihy. A když říkám relativní, myslím tím nekonzistentní. Přes dvě seta stran nám autor popisuje útěk Tyriona a Věčné královny přes les. A to je skoro vše co se v tu chvíli v knize děje. Pak se k nim připojí Teclis, který dělá co? Nějakým způsobem pochoduje přes les. To bych byl ochoten strpět, kdyby toto byla třetí kniha z tetralogie, ale toto byl závěrečný díl trilogie, sakra! No, ale zato, když má dojít k něčemu významnému, to je najednou rychlost. N’kari? Záležitost minuty. Malekith? Nakonec vlastně totéž. To, co by si opravdu zasloužilo popis, najednou mizí v záplavě de facto nepotřebných informací. O tom jak neuvěřitelně rychle dochází k „vývoji postav“ ani nemluvím. To jsem jaksi vůbec nebyl schopen stíhat. Ale! Říkáte si, proč knize dávám čtyři hvězdy? Mno, protože se přes to přes všechno tak kniha skvěle čte a člověk se u ní skvěle vyrelaxuje. A protože jsem fanboy Malekitha a Malekith v knize byl poměrně hojně. Stejně jako jsem milovníkem světa Warhammeru a jeho příběhů. Příběh Malekitha – kterého mám ze všech příběhových postav zdaleka nejraději – je podle mě úžasný. Prométheovský antagonista, který byl za své vzepření se vůli boží potrestán a svůj trest s sebou nese po celá tisíciletí, táhne ho na svých zádech, ve víru nekonečného utrpení a přitom roste. Ne nadarmo se o něm hovoří jako o bytosti, která se stala téměř bohem. Stal se s postupem milénií největším kouzelníkem světa, stal se neotřesitelným vladařem a neporazitelným nepřítelem. Ale jaksi zároveň neschopným zvítězit. Osobně Malekitha po sérii všech jeho neúspěchů podezřívám z toho, že vlastně ani nechce zvítězit. Jeho matka, Morathi, to je pravý dravec, která by udělala cokoliv, ale Malekith je, zdá se mi, moc závislý na cestě, či na boji, než aby byl ochoten dosáhnout cíle. Protože nelze zpochybnit, že jeho moc by mu stačila téměř k čemukoliv. Oproti Malekithovi zde stojí dvojice dvou legendárních hrdinů. Nemohu tvrdit, že bych měl kdovíjak rád Tyriona, zato Teclis je opět jednou z mých oblíbených postav. Dalšího bych jmenoval Nagashe, vidíte nějakou souvislost? Teclis je sice neuvěřitelně zakomplexovaný a dává to na sobě neuvěřitelně vidět, ale to už je tak nějak součástí jeho osobnosti a vlastně mu to ani nejde moc vyčítat. Nebudu se dále rozepisovat, dávám čtyři hvězdy pro důležitost tohoto příběhu ve složitých strukturách Warhammer loru a kvůli tomu, že je to zatraceně dobrý zabiják času, u kterého si člověk skvěle odpočine. P.s. Zapomněl jsem na jednu poznámku. Velice pěkné bylo rámování příběhu. Mocný Caledor hrající šachy s Khainem. Jedná se o skvělou linii, která se rozvíjí nad masivem příběhu samého. Připomíná to možná maličko fatalismus a z velké části zavržení determinismu, ale co hlavně, připomíná to Ragnarok. Zakončení té úžasné skandinávské legendy, ve které jsou nalezeny ve trávě ležící zlaté figurky bohů a jiných aktérů té velké hry. Nu a s nimi může hra začít nanovo. Opravdu velice pěkné.

Sice dávám plnou palbu, protože se mi to prostě trefilo do vkusu, ale ten konec...ten konec byl teda šup šup a otevřený dveře pro potencionální další dobrodružství a nebo taky ne. Každopádně jsem hledal temnější, dospělejší fantasy a tu jsem dostal. Vlivy, který na autora působěj, jsou tam jasně patrný a ani se nesnaží to kamuflovat a mě to nijak neuráží. Za mě King v cajku a další knížky od něj si dám docela rád.