Aenarionova krev

Opět se mi potvrdilo, že jsem neudělal chybu, když jsem si zařadil tohoto autora mezi mé oblíbené spisovatele. Umí psát velmi čtivou fantasy, a krásně se u jeho knih relaxuje...

Já vím, neměl bych komentovat knihy s tříletým odstupem, když si z nich skoro nic nepamatuji. Ale i to, myslím, něco vypovídá o jejich kvalitě. Víte, King se krásně čte. Ne, opravdu, číst Kingovy knihy je neskutečně lehký zážitek, u kterého se skvěle odpočívá. A já mu za to upřímně, ze samého dna mé srdce, děkuji. Nota bene když sáhne po něčem jiném, než je série Zabíječe. Trilogie Tyriona a Teclise přináší do knižní tvorby Warhammeru něco jiného, nového a příjemného, já tyto dávné, mytické příběhy zkrátka rád. Tím spíše s tak fantastickým prologem, jaký se zde nachází. Setkávám se tu se slavnými elfíky v jejich mládí, až dětství. K tomu poznámka, není to žádná young adult debilita? Ale je, nenalhávejme si nic. Jen je zajímavé setkat se s young adult debilitou zkříženou s mimořádně drsnou fantasy Warhammeru. Teclis i Tyrion jsou ve skutečnosti dost otravní. Pravdou je, že kniha je rychlá a člověk si z ní… po týdnu už nic nepamatuje. Nebo… člověk… minimálně já si z ní po týdnu nic nepamatoval. Vím, že je tam bubák, který se vrací i v posledním dílu, vím, že mě to bavilo a vím, jak skvěle (upřímně se mi to hodně líbilo) nakonec N’Kari dopadl. Rovněž si pamatuji mnou již oceněný prolog. Z toho plyne: jedná se o skvělou jednohubku na odpočinek a zabití nějakého toho času (asi jako psaní tohoto komentáře, měl bych se na zkoušku učit římské právo a místo toho píši tuto zbytečnost), což není k zahození, hodnotná kniha to ovšem, upřímně není. A nemůže být, je to Warhammer. A upřímně? Koho to sakra sere?