Krása

Další ze série útlých Koukolíkových knížek na poměrně úzce vymezené téma, které píše především v poslední době. Tahle je už se své podstaty mimořádně zajímavá, protože kdo by se nechtěl dobrat podstaty krásy a jejího významu pro člověka. Koukolík na to jde z několika stran - nejprve dá slovo spisovatelům, filosofům a umělcům (v této části je kniha především plná hezkých citátů, ale místy i ne zrovna snadno (pokud vůbec) pochopitelných teorií, pak se na téma zaměří z pohledu neurovědce. Pro mě - jako nadšeného amatérského fotografa, obdivovatele přírody, dychtivého degustátora různých chutí a vůní, čtenáře, posluchače hudby atakdále - snad nejcennějším, ale nikoli překvapivým zjištěním z knihy (i když se jedná jen o poměrně stručnou a nenápadnou zmínku) bylo, že schopnost vnímat krásu a hlavně její využívání je jedním ze způsobů, jak redukovat stres. Zkrátka kdo vidí, slyší a cítí krásu kolem sebe, má jednoznačně spokojenější a zdravější život.

První dvě kapitoly knihy jsou věnovány hodnocení krásy v průběhu kulturní historie člověka s mnoha citacemi nejrůznějších osobností, hlavně filozofů, kteří se teorií krásy zabývali. Tato část mi připadala poněkud suchopárná, asi něco jako hesla do encyklopedie; chyběl mi tam osobní pohled autora. Poutavější je oblast, ve které je Koukolík doma - emoce a funkce neuronových sítí. I zde je část textu spíš učebnicového charakteru, vysvětluje se, co jsou to neurony, axony, dendrity, synapse… Nicméně v dalším jsou popsány zajímavé experimenty, které pomáhají odhalit, co člověk považuje za krásné, ať jde o lidské tváře, výtvarná díla nebo hudbu a na jejichž základě lze vytvářet hypotézy o procesech, které se v mozku odehrávají. Pokud jde o výtvarné umění, je překvapivé, že v knize není zmíněn zlatý řez, jenž je již od středověku považován za ideál krásy, i když o jeho univerzální platnosti se stále ještě vedou spory. V knize je pouze zmíněna matematická analýza krajinářských maleb charakterizovaných poměrem rc, bohužel ale není vysvětleno, co přesně tento poměr znamená. Nejkratší je poslední kapitola (čítající pouhé tři stránky) věnovaná kýči. Zde se mj. píše, že pro výtvarný kýč je charakteristická neotenie, tj. zdůrazňování dětských rysů nebo vůbec rysů mláďat. To ovšem zdaleka nevystihuje různorodé projevy kýče, které nalézáme jak u klasického, tak i moderního umění, v reklamě a mnoha dalších oblastech našeho života.