Koukolíkovy knihy patří mezi moje docela obtížné čtení. Všechno, o čem píše, mě velmi zajímá, ale neumím jeho knihy číst najednou, potřebuji je prokládat zahloubáním do jiných děl. Úsměvně na mě zapůsobily zrcadlové neurony. S překvapením jsem četla, že nějaké části genů pšenice se objevují i v našich genech. Jak je to všechno tady vlastně opravdu jedno jediné! Těžko se mi čte každé Koukolíkovo pojednávání o zlých lidech. Líbí se mi, že tu navrhuje konkrétní kroky, jak zmírnit utrpení. Název knihy beru s rezervou, protože autor nevyvrací mýlky Dostojevského, ale mýlky jedné z postav jeho knihy. A beru to s rezervou o to víc, že se jedná o "výstředníka a milovníka paradoxů". Stejně si to Koukolík jen vypůjčil, aby se mohl věnovat prozkoumávání morálního cítění. Na konci knihy jsou bohaté poznámky a je mi vždycky příjemné, když se i z nich něco dozvím. Což mi tyto Koukolíkovy poskytly v míře víc než bohaté.

Mam rada Vzpouru deprivantu, tohle je slabsi odvar. Navic autor se az moc rad posloucha, neni mi lidsky sympaticky a z knizky na me taky sahala takova ta namyslenost. To nic nemeni na tom, ze je to zajimava kniha a pri cteni se zamyslite.