Proč se Dostojevskij mýlil?

Koukolíkovy knihy patří mezi moje docela obtížné čtení. Všechno, o čem píše, mě velmi zajímá, ale neumím jeho knihy číst najednou, potřebuji je prokládat zahloubáním do jiných děl. Úsměvně na mě zapůsobily zrcadlové neurony. S překvapením jsem četla, že nějaké části genů pšenice se objevují i v našich genech. Jak je to všechno tady vlastně opravdu jedno jediné! Těžko se mi čte každé Koukolíkovo pojednávání o zlých lidech. Líbí se mi, že tu navrhuje konkrétní kroky, jak zmírnit utrpení. Název knihy beru s rezervou, protože autor nevyvrací mýlky Dostojevského, ale mýlky jedné z postav jeho knihy. A beru to s rezervou o to víc, že se jedná o "výstředníka a milovníka paradoxů". Stejně si to Koukolík jen vypůjčil, aby se mohl věnovat prozkoumávání morálního cítění. Na konci knihy jsou bohaté poznámky a je mi vždycky příjemné, když se i z nich něco dozvím. Což mi tyto Koukolíkovy poskytly v míře víc než bohaté.

Myšlenky jsou zajímavé, ale všechny jsou jakoby nedotažené. Pan Koukolík něco nakousne, mě to zaujme, ale ještě než se o tom dozvím více, autor jde k jiné myšlence. Naproti tomu se někdy zbytečně opakuje. Myšlenkám i uváděným vědeckým experimentům rozumím jen díky tomu, že je znám z jiných knih. Navíc pro mě často píše nesrozumitelně, věty musím opakovaně číst, abych pochopila. Na knihu od českého autora jde o stylisticky trochu zoufalé dílo. A to nemluvím o tiskových chybách. Název je poněkud zavádějící, protože nejde o žádnou polemiku s Dostojevským (kdo říká, že Dostojevskij tvrdil to, co tvrdila jedna z jeho postav Bratrů Karamazových?), na druhou stranu mě právě název přilákal k přečtení této knihy. Velmi mě zaujala myšlenka věnování zvýšené pozornosti a pamatování si neintuitivních skutečností oproti intuitivním v souvislosti s vírou v Boha/bohy. Ale to je asi tak všechno.