Svatá makrelo, celé čtyři týdny se crcat s jedním pětisetstránkovým románem! Vlastně je směšné, že jsem odložila Codrescuova "Mesiáše" a pak se pustila právě do této knihy, ale z mé strany teda žádný smích nečekejte - maximálně hořký úšklebek. "Kraken" totiž pracuje s podobnými tématy, akorát zcela odlišným způsobem: víra v kdejakou blbost, bláznivé kulty, konec světa, náboženství, zápletka je vlastně o válce mezi darwinismem a kreacionismem (jestli jsem to správně pochopila, což není vůbec jisté). Navzdory smršti motivů a akce pro mě šlo o nezáživně frustrující čtení. Nejprve jsem dílo chtěla popsat v gastronomických pojmech jako gulášový dort pejska a kočičky, potom jsem zvažovala uchýlit se k výtvarnému, konkrétně abstraktnímu umění, nakonec mě však odpovídající příměr napadl při pohledu do pokojíku mé dcery. Mezi (s)prostým lidem Severní Moravy pro to existuje slovo MRDNÍK (naučila jsem se ho v útlém věku od otce, když vstoupil do mého pokoje, posléze mi maminkou bylo zakázáno daný výraz používat). Samozřejmě se v dětském pokoji povalují převážně hračky: plyšáci, figurky, autíčka, stovky dílů stavebnic, leporela, míčky i nafukovací balónky, sem-tam vykoukne panenka, nechybí kusy oblečení včetně bot, různé krabičky a krabice, ale také jiné předměty z domácnosti jako láhev od sprchového gelu, hřeben na psa, vařečka, prachovka, badmintonová raketa, krejčovský metr, holící strojek atd. Už jste si udělali představu? Tak si ten bordel převeďte do literární podoby a máte "Krakena". Miéville po nadějném úvodu chrlí jeden absurdní nápad za druhým a dokonale mě tou nesourodou změtí přehltil, zmátl, po stovce stran utlumil můj zájem o přeplácaný děj plný šíleností na minimum a jen tvrdohlavost (ne, znovu se nevzdám!) mě přiměla dočíst až do konce. Brodili jste se někdy hlubokým blátem přes vypuštěný rybník a ještě vás při tom sra... sáli komáři? Tak úmorný pro mě byl "Kraken". Posledních 90 stran jsem byla odhodlaná dorazit na jeden zátah, i kdybych měla skončit u doktora Chocholouška. Závěr byl naštěstí snesitelnější, takže jsem splnila cíl bez újmy na duševním zdraví. Hodnotila bych i méně než 45%, leč uznávám svůj podíl viny: nejsem správný druh čtenáře pro tuhle zběsilou tříšť absurdit a postav, u kterých nechápu co, proč a jak dělají. Pokud si ve švihlostech libujete a navíc znáte Londýn, třeba vás v "Krakenovi" čeká zábavná jízda plná překvapení.

Úměrně tomu, jak stoupá počet mnou přečtených knih od pana Chiny, zvětšuje se můj pocit, že si z nás výše jmenovaný prostě dělá legraci. Legraci inteligentní, napínavou, hravou a místy až černou. Takovou mám ráda. Vždycky mu na ten jeho špek skočím. A úplně na konci vždycky musím uznat, že zas vyhrál :-))