Koho vypijou lišky

Koho vypijou lišky přináší příběh jednoho neradostného dětství a dospívání v Československu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století podaný prostřednictvím jednotlivých vzpomínek malé El, které mají vždy jen padesát slov. Tyto krátké útvary tady vytváří románový celek. Atmosféru tehdejších let navozují texty z Rudého práva. Vyniká tady kontrast mezi dětským pohledem a hesly komunistické propagandy z tehdejších novin a rozpor mezi tím o čem a jak se mluvilo doma a jak se o tomtéž všude jinde mluvit nesmělo. Působivé vylíčení traumatického dětství, kterému napomáhá originální zpracování, vytváří dost bezútěšný obraz. Mně se tato netradiční forma příběhu líbila a bavila mě.

Netradičně napsaná kniha z dob komunismu. El se narodí matce, která jí nechtěla. Celý život jí to dává najevo. Nakolik je to dobou, že je nešťastná a kolik je v tom její vůle se asi nedozvíme. Vliv na chování lidí ale doba měla. El žije se svojí matkou a dědou. Na začátku je chvíli i otec, jenže jsou na denním pořádku hádky. Kniha je rozdělená na malinké kapitoly, která má každá jen 50 slov. Úderně popsaný jednotlivý problém, situace, příhoda. Nebo jen titulky z Rudého práva označené rokem vydání. Na spoustu věcí si vzpomínám. Litovala jsem El, jak se k ní máma chovala. Vlivem okolností byla i odstrkované dítě ve třídě. Protože jejich rodina nebyla standardní. Maminka dělala věci po svém, vyčnívala a to společnost nepromíjela. Děda vnáší vnučce trochu radosti, ale ani to není úplně ideální. Je plný zloby vůči době. Zabalené do divných slovíček jí vysvětluje pravidla tehdejší doby. “V lese jsou lišky, které toho, kdo nepůjde rovně, vypijou. Kniha mi přinesla vzpomínky na tu dobu. I já vyrůstala za Gustava Husáka, skládala slib jisker, bony jsme neměli a kostel byl sprosté slovo. Kniha mě dostala nejen jejím obsahem, ale hlavně formou psaní. Někdy není potřeba omáčka kolem, aby jsme dostali chutné jídlo. Doporučuji.