„Během života na zemi si duše tkají ze svých dobrých skutků micvot, oděv, který budou po smrti nosit ve vyšším světě. Oděvy zlých lidí jsou plné děr. Často si představuji, jak bude vypadat můj oděv. Hodně lidí o tom přemýšlí stejně jako já a určitě se vidí v lepším světle, než kdyby se na sebe podívali očima jiného člověka. Vidí své oblečení jako čisté a upravené, a možná dokonce krásné, to znamená...
„Během života na zemi si duše tkají ze svých dobrých skutků micvot, oděv, který budou po smrti nosit ve vyšším světě. Oděvy zlých lidí jsou plné děr. Často si...
„Během života na zemi si duše tkají ze svých dobrých skutků micvot, oděv, který budou po smrti nosit ve vyšším světě. Oděvy zlých lidí jsou plné děr. Často si představuji, jak bude vypadat můj oděv. Hodně lidí o tom přemýšlí stejně jako já a určitě se vidí v lepším světle, než kdyby se na sebe podívali očima jiného člověka. Vidí své oblečení jako čisté a upravené, a možná dokonce krásné, to znamená harmonické.
Ale já už vím, že se sám sobě v nebeských zrcadlech líbit nebudu.“
V jedné z prvních kapitol potřebuje polská hraběnka, projíždějící polským venkovem, náhle pomoct. A narazí na problém, nemůže totiž najít nikoho, kdo by jí rozuměl; jsou zde zprvu jen Rusíni, Židé, Arméni... Zdá se mi to pro celý román docela ilustrující – stále znova se v různých kombinacích vrací situace, kdy si postavy (nebo skupiny postav) nerozumí, kdy mluví (doslova nebo přeneseně) jiným jazykem. Nevím, jestli to byl autorčin záměr, ale pro mě byly Knihy Jakubovy nejvíce právě o tomto, o neschopnosti účinné komunikace, o tom, že si můžeme být celý život blízko, aniž bychom si opravdu porozuměli, aniž bychom se poznali a pronikli přes hradby, které si stavíme kolem svých skrytých ambicí a tajných tužeb.
Už to v komentářích zaznělo: paní Tokarczuk je skvělá vypravěčka, její jazyk je mimořádně bohatý a struktura knihy až neuvěřitelně mnohovrstvá. Opravdu, román připomíná velesložitý ornament, kde na nic není zapomenuto, nic se nám nepředvede jen tak, mnoho načrtnutých dějových linek dostává smysl o stovky stran později... Úctyhodná práce, určitě, před autorkou smekám, že všechny ty rozbíhající se mikropříběhy dokázala ukočírovat a složit z nich tak působivý celek, který se - podle mého názoru - beze studu může postavit vedle mnohem slavnějších knih - třeba Sinuheta nebo Plechového bubínku.
Přesto jsem byl někdy množstvím postav (po hromadné změně jmen bylo obzvlášť složité, udržet si v hlavě celkový obraz :-) a událostí trochu unavený. Moje čtenářské preference jsou zaměřeny spíš na popis vnitřního světa osob než dějů a zdálo se mi, že paní Olga jde občas do šířky na úkor hloubky. Bylo to jako projížďka vyhlídkovým autobusem po superatraktivním městě, která ukazuje nepřeberné množství pamětihodností. Je to na jednu stranu nekončící nádhera, na druhou stranu bych ale uvítal, pokud bych mohl někde vystoupit a vybrané místo důkladněji prozkoumat. Jenže Knihy Jakubovy nás ženou dál a dál...
Ještě chci pochválit jeden aspekt, pro mě důležitý. Paní Tokarczuk vytváří emocionálně věrohodný svět, neulehčuje si svůj úkol tím, že by čtenářům předložila zjednodušený příběh dobra a zla, kladného hrdiny proti nepřejícnému světu. To oceňuji. Projevilo se to u mě i tak, že jsem až do poslední strany nevěděl, jestli Jakubovy fandím anebo ne. Vlastně jsem měl pořád potřebu ho „vyvažovat“ - když se mu dařilo příliš dobře, přál jsem mu výchovné plácnutí přes prsty, když byl ale v bídném stavu, dost jsem s ním soucítil. I z toho je, myslím si, poznat, jak bravurně vyprávěná tahle kniha je.
„Být netrpělivý znamená nikdy nežít opravdu a být vždy v budoucnosti, v tom, co se stane, ale co ještě není. Netrpěliví lidé připomínají duchy, kteří nikdy nejsou tady, na tomto místě, ale právě teď, v této chvíli, vystrkují hlavu ze života jako ti poutníci, kteří údajně, když se ocitli na konci světa, nahlédli za horizont. Co tam viděli? Co může vidět netrpělivý člověk?“
Číst více
Číst více