„Sním o světě, v němž nemusím být vrah, poněvadž nezbyl nikdo, kdo by se dal zabít.“ I s takovouto filozofií se dá přečkat konec civilizace. Obzvláště má-li ji v režii někdo jako Adrian Tchaikovsky. Ten se tentokrát nedrží zkrátka a rozehrává svůj opus magnum v předaleké budoucnosti, ve které lidstvo přežívá v burleskním megaměstě Shadrapar a o své historii neví lautr nic. Morální hodnoty zcela pozbyly na významu, důležitá je pouze moc a kontrola. A protože nepřizpůsobivé je třeba dostat od stáda, aby pokojné ovce mohly dál vykonávat svou práci, existuje uprostřed smrtonosné džungle vězeňská kolonie. Není důležité, čím jste se provinili, nebo zda jste se vůbec provinili – jakmile se jednou dostanete na Ostrov, už pro vás není cesty zpět. O kolik horší však může být život v pekle, když se samotný ráj hroutí pod tíhou degenerace? Popusťte uzdu své fantazii a představte si, že by China Miéville napsal Motýlka. Získáte tak jasnou představu, o čem Klec duší je. A jak bravurně je napsaná.

„Když moje hlava potřetí narazila do mříží, uznal jsem, že přece jen nemám až takový hlad. Je úžasné, jak rychle vás přejde chuť k jídlu, když vám na zádech klečí chlap dvakrát větší než vy a buší vám hlavou o stěnu.“ Na mé poměry trvalo dlouho, než jsem „Klec duší“ přelouskala, což obvykle znamená, že mě to ke knize příliš netáhlo. Tahle je výjimkou z pravidla. Hektická doba bohužel nepřála plynulé četbě, vyšetřila jsem pár minut při jídle a pár minut při … no, vylučování zkonzumované potravy. Kdykoliv se naskytla příležitost hltat příběh déle, oči rychle začaly pálit, víčka padat, prostě výdrž na prd. Přesto jsem byla fascinována pochmurným světem plným fantazie, který svým čtenářům Tchaikovski naservíroval. Zpočátku pohled Stefana Advaniho, vypravěče, nabízel i humorný odstín - navzdory drsnému prostředí. Vzdálená budoucnost, svět se pravděpodobně blíží k zániku, lidstvo skoro jistě. Zavítáme do jediného města na zdevastované planetě, do Shadraparu, navštívíme Podsvětí, určené vyvrhelům a různé havěti, především však poznáme Ostrov, věznici v nehostinných močálech, hemžících se ne právě přátelskými tvory. Nabízí se srovnání s Miévillovým Bas-Lagem či VanderMeerovým „Veniss Underground“, zde často zmiňovaný „Motýlek“ mě kupodivu netrknul. Asi pro mou averzi k té arogantní, značně přehánějící osobě. Určitá podobnost tady každopádně je: průvodce nám dělá vězeň a bažiny jsou nejčastějšími kulisami. Ovšem Stefan je opravdu nevinný, revolucionář, co nikomu neublížil, intelektuál, snící o lepším světě, chlapík nedokonalý, ješitný, chybující, lidský, střídající chvíle slabosti s činy hrdinskými. Přežívá díky štěstí a náklonnosti několika druhů v mizérii. Mohla bych psát celé hodiny o skvělé atmosféře, o zajímavých technologiích a stvořeních, z nichž mrazí v zádech, o dobrodružství, napětí i myšlenkovém přesahu (žádná velká filozofie, pouze nadhozená aktuální témata - dominuje lidstvo a jeho sklon k sebedestrukci, apel na zodpovědnost k životnímu prostředí). Tolik úžasných motivů jen lehce načrtnutých, chtěla bych o všem vědět mnohem víc! Jednoduše doporučuji, většině příznivců fantastiky by se Adrian Tchaikovski mohl trefit do vkusu. Pro mě je „Klec duší“ jeden z nejlepších zástupců žánru za poslední roky. 90%