Psí vojáci

Spisovatel Adrian Tchaikovsky má evidentně nějaký komplex ze zvířat. Poté, co opakovaně postavil do předních rolí svých knih hmyzáky všeho druhu, skončil tentokrát rovnou po hlavě mezi savce. Opět přitom dává najevo, jak moc je člověk vůči svým zemským spoluobyvatelům vlastně nedokonalý. Až si jeden říká, zdali soudruzi z východu při té evoluční dvouletce neudělali někde ve výpočtech drobnou chybu. Přestože se Psí vojáci tváří jako poctivá akční sci-fi, opak by nemohl být větší pravdou. Střílení a vybuchování si čtenář samozřejmě užije vrchovatě, včetně originálně pojatého nového druhu válečníka (roboti ať si trhnou), ovšem v druhém plánu je autorská vize budoucnosti, jež předkládá složitá morální dilemata. Zvrácené genetické experimenty zkrátka mohou občas vyústit ve zcela nečekané společenské i právní rozpory. Tohle už není jen o následcích či odpovědnosti, ale o samotné podstatě lidství a ochotě přijmout do svých řad něco zcela nového. A právě v tomhle ohledu román rozhodně nezklame.

Jsem ráda, že se mi do ruky dostala i tato kniha. S autorem jsem se už setkala dříve a jeho knížky se mi líbí. Příběh se zpočátku jevil jako klasické válečné sci-fi, ale postupem šel více do hloubky a objevilo se tu nemálo psychologických a morálních aspektů. Při čtení se mi hodně střídaly emoce a celé se mi vrylo pod kůži. Nejvíc na mě dolehlo, že toto vše není vůbec nereálné.