Dvanáctero mikropovídek, dvanáctero žen a dvanáctero příběhů, které nepřímo propojuje Zahrada Kinských, ležící na Smíchově, pod Petřínem, nedaleko Malé Strany. Povídky jsou většinou průměrné a jednoznačně nejlepší je ta s názvem Dopis. Kniha je pěkně graficky zpracovaná a krásně ilustrovaná. Citace z povídky Dopis: Pošeptal jsem ti, že jsme pořád ty dvě děti, co si chodívaly sednout na trávník u Musaionu. Ano, bylo to šíleně patetické, já vím. Ale dojalo tě to. A snad i potěšilo, i když jinak jsi z toho moc radost neměla. Hlavně z toho, že jsi mi trochu ušpinila prostěradlo. Ale to bylo moje riziko, říkala jsi přece, že nemůžeš.

Ženy a jejich krátké životní epizody nebo dlouhé životní etapy v překvapivých souvislostech. Kinského zahrada se každého příběhu lehce dotýká, není to nic osudového, jen tak lehce dotváří atmosféru a určitost místa. Dvanáct žen se svěřuje se svými niternými pocity, každá po svém, každá jinak, originálně, svým vlastním jazykem. Skvělé grafické zpracování knihy ve mně vyvolalo zádumčivost teplých podzimních dnů v blízkosti nebo přímo v tichu Kinského zahrady. Nejvíce se mi líbila povídka Judith, psaná hovorovou až obecnou češtinou. Bonus navíc. Kniha má velikost malého diáře se saténovo-sametovým povrchem. Nejenže se dobře četla, zároveň byla moc příjemná do ruky.