Jmenuji se Červená

Mnohovrstevnatá kniha z osmanského Turecka, která mi opravdu připomněla Jméno růže. Jen místo knih máme iluminace, namísto rouhání v podobě smíchu a diskuzí o něm, máme rouhání v podobě nově pojatého způsobu malby ze Západu. I když kniha od Eca mi přišla srozumitelnější; přece jen naše evropská civilizace má původ v křesťanství a tak i středověké křesťanské symboly mi byly i přes tu propast času pochopitelnější. Zatímco tady bylo pro mě dost neznámého a cizího. Trochu mě překvapilo i zvláštní, našinci málo pochopitelné chování knižních postav, kdy člověk říká něco jiného, než myslí a případně koná… Holt orient plný náznaků a tajemství… Nicméně na konci četby jsem si uvědomila, jak moc mi kniha ten osmanský, nám těžko pochopitelný svět přiblížila. Velké plus za formu, řada různorodých vypravěčů, kteří se občas přímo obracejí na čtenáře, celý příběh relativizují, každá kapitola je úplně jiná, a jednotlivé kapitoly tak trochu připomínají ty tajemné iluminace, o kterých celá kniha vypráví. Krásné, barevné, ale taky poněkud kruté… Trochu překvapil zasněžený a promrzlý Istanbul, spíš bych čekala mezi minarety sluncem rozpálené uličky. „Je třeba přiznat, že vyvolají-li nějaká folia takto prudký odpor a nenávist u iluminátora, jenž tomuto umění zasvětil celý život, musí na nich bezpochyby být i něco, od čeho nedokážeme odtrhnout oči. Neboť ryze špatné umění v nás nevzbudí dokonce ani odpor.“

Jsem kniha, která na vás nemůže zapůsobit neutrálně. Vyprávím příběh o dávných istambulských iluminátorech a s tajemstvím barev otevírám všechny záhady světa. Na svých stránkách vás odnesu daleko od současné evropské kultury a seznámím vás s lidmi, jejichž chování pro vás bude naprosto cizí, jejich myšlenkové pochody se vám budou zdát silně exotické, ale vžijete se do jejich příběhů, protože vás vtáhne má poetika, můj příběh, který je nesrovnatelný s jakýmkoli jiným. Příběh o lásce, zradě, smrti, kráse a filosofii člověka.