"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci." Ve Jménu růže se mi dostalo mimořádného a netušeného potěšení. Dílo se pohybuje na pomezí románu, naučných statí, historických pojednání, filozofických a etických přednášek a náboženských výkladů. Fascinovaly mě logické vývody, bystré postřehy, moudra hodná vytesání do kamene i Ecovy odborné a jazykové znalosti, které čtenáři překládá ústy impozantní postavy, františkána Viléma z Baskervilu. Neváhám dílo označit za monumentální s ohledem na to, co profesor Eco v tomto tajuplném, detektivním příběhu, kde nejvýznamnější roli hraje knihovna, přesněji knihovna všech knihoven, nabízí. Tolik knih, tolika podrobných a zajímavých informací a pojednání o jedech, náboženstvích, teologických sporech mezi císařem a papežem, o historii nebo třeba o tom jak se vyléčit z lásky :-). Latinským citátům jsem rozuměla snad jen z poloviny, ale Eco se "obtěžoval" jejich překladem a mně přišly naprosto příhodné pro příběh z doby temného středověku, křesťanské inkvizice a soumraku osvícenství. Sám Eco často přebýval v budově bývalého opatství u San Marina. Jeho inspirace se mi tak jeví více než autentická. Je to místy nesnadné, ale fascinující a jedinečné čtení a já vím, že se ke Jménu růže znovu a zase vrátím. "Abych nevypadal jako hlupák potom, snažím se nevypadat jako chytrák teď."

Jméno růže - tak dlouho jsem si myslela, že je na mě kniha moc složitá a že mi film, shlédnutý kdysi dávno, bude stačit... a pana profesora Eca budu mít "splněného" nedávným přečtením jeho novinových sloupků. A potom jsem podruhé (s odstupem asi 30-ti let) viděla film, znovu mě zaujal a jsem tvůrcům vděčná za jeho vznik i nezapomenutelné herecké obsazení. Ještě ten večer, jsem si náhodně otevřela knižní předlohu a zjistila, jak je proti filmu podrobná a vysvětlující. A v následujících dvou týdnech jsem si ji četla pěkně od začátku a k tomu si v duchu pouštěla filmové obrázky. Je to obdivuhodné dílo, Vilém i Adson jsou skvělí hrdinové, jejich pátrání, pochyby, úvahy i vzájemné ponoukání - prostě krása a přátelské souznění. Chvála důvtipu (humoru!) a vzdělání. Popisy prostředí, dokonalé. Historické a další informace, obsáhlé, složité, ale stále se vztahující k příběhu lidského bytí a vědění, a také k úloze církve, po moci toužící, kruté, lživé a chamtivé (už napořád). Bylo to občas náročné čtení (jen těch latinských slov a vět), ale moudré, s mnoha krásnými myšlenkami a odkazy. Pro každou knihovnici je to povinná nebo spíše doporučená četba.