Jenom matka

„Každé přistání lodi, byť i jen obyčejné mlékařské linky, uvede na ostrově, kde téměř nikdo nežije, něco do pohybu.“ Ingrid je zpět doma – na Barroy, kde život běží v režimu naprostého minimalismu. Tady zjistíš, že k životu toho vlastně moc nepotřebuješ! Ukazuje se, že dobrý život se dá vést i v těch nejdrsnějších podmínkách malého norského ostrova uprostřed ledových vod a studených větrů, kde zima je sakramentsky dlouhá. Ingrid prošla dlouhou cestou a prokázala, že udržet tu život jde, že vyrovnat se se všemi změnami, co přinesla válka a poválečný svět jde, že žít plnohodnotný život v lásce k dětem a svým blízkým funguje. K Ingrid jsem během těch 4 dílů jejího příběhu hodně přilnula, navzdory jejímu pragmatickému šetření se slovy (a navenek, zdá se, i emocemi). Ale je to trochu jinak (už jí víc znám) Ingrid je skrývá hluboko uvnitř – vřelé city i prožité hluboké konflikty. Je obdivuhodná – silná, odhodlaná, ale i zranitelná, a je nečekaně vřelá – je totiž matka! A mateřský cit jí dělá autenticky jemnou (ve střídmosti slov cítíš intenzitu, v jednoduchosti slov cítíš hloubku), co tě donutí zastavit se a myslet na ni. Ingrid má totiž všechno to, co potřebuje – domov a rodinu. Příběhem rezonují události minulých dílů, leccos se postupně vytříbí a emoce uklidní, příběh se tak melancholicky krásně uzavře, nakonec skončíš na poslední stránce s pocitem úplnosti. „Nikdy nezažila takovou úlevu z toho, že je léto u konce.“ Jemný deštík je provázel cestou domů … „pak přišel podzim.“ „Ingrid Marie Barroy si všechno promyslela.“

z Levných knih...ani mě neodradilo, že je až čtvrtým dílem a tudíž naskakuji do rozjetého vlaku. Nebo v případě ostrovanů spíš do rozjeté lodi. Bojovala jsem po celou dobu tou soustou jmen a rodinných vazeb, nepomáhaly jména jako Felix a Fredrik... Autor má pěkně úsporný a drsný severský styl psaní. I tak pár slovy dokáže přiblížit přírodu ostrova a nástrahy života na něm. A podobně nás vymáchá v pocitech a myšlenkách hlavní hrdinky Ingrid. Rozvážná, ukotvena v minulosti. Řád a zvyk přináší klid. I na Barroy se ale pořád cosi dějě a tak se objevují další postavy - Ingridin nový adoptivní syn Mattis, jeho vlastní rodina i nevlastní rodina, známá z minulosti Mariann.. Ingrid řeší svůj život a snaží se také nejlépe naložit s životy lidí kolem sebe. Pere se s přírodou i osudem. Jako generace před ní. Takové knížky mám ráda. Dýchne z nich závan poetična i krutosti, hlavně však víra. V sebe sama a život. I když je nám odejmuto všechno, pořád máme sami sebe. (A někdo i ostrov...) Doufám, že se mi povede sehnat i předchozí díly a lépe se v příběhu zorientovat. "Po pravdě řečeno, když se kymácel v té své ubohé kabině na kutru, nemyslel na nic jiného nž na Olavii a na chlapce, těšil se, až na sklonku nekonečně osamělého dne uváže loď a dojde těch 130m domů, stáhne si vysoké rybářšké boty a převlékne se, vydrhne si ruce od oleje a posadí se s Olavií a Mattisem ke stolu, jsou to nejdražší, co má, ještě nikdy nic tak cenného neměl. Taková slova by ale na něj byla příliš vzletná, svou ženu si vychutnával v soukromé tichosti, její vůni vybraného mýdla a nedostižně lepšíh původu, její pohyby, šaty, vlasy a ruce, zvláště ruce, jemné, drobné a bílé i po několika letech práce na statku, o níž původně nic nevěděla, ale přece ji vykonávala stejně úsporně a rezignovaně, jako její předchůdci, Johannesovi rodiče."