Jeho excellence Eugen Rougon

Touhu po moci, otázku jejího zneužívání, pokrytectví, intriky i pomstychtivost, to vše dokázal pan Zola podle mého názoru velmi poutavě zapracovat do příběhu politika bažícího ovládat ostatní. Jen jsem se občas trochu ztrácela v množství postav, i když většina z nich byla úžasně vykreslená. Třeba z Rougona a Clorindy mi bylo občas až zle. Ať už to autor zamýšlel, nebo ne, z knihy pro mě vyplynulo několik poučení. Například, že je důležité umět si vybrat přátele, kteří se nezačnou chovat jako pijavice a kteří vám potom, co jim podáte prst, nesežerou celou ruku. A že se nemá podceňovat ani zdánlivě naivní a přiblblá výstřední slečinka, protože možná zas až tak hloupá není.

Po jistém zklamání, které jsem prožil u Zabijáka, jsem se rozhodl, že dám Zolovi druhou šanci. A tak jsem sáhl po knize, jejíž téma je mému srdci bližší, nežli námět Zabijáka. Očekával jsem knihu ve stylu seriálu „House of Cards“ a myslel jsem, že Eugene Reugon bude takový francouzský Francis Underwood, či Urquhart (dle výběru). A měl jsem pravdu. Trošičku. Nakonec jsem asi maličko zklamán, ale špatné to rozhodně nebylo. Je to kniha o moci. Ale na rozdíl od HoC nedrží hlavní postava moc, ale je mocí ovládána. V době francouzského císařství bylo pravda asi těžší nakumulovat moc pouze sobě k vůli. Vlastně toho byl schopen jenom císař, to jsem věděl, ale stejně jsem byl zklamán. Proč? Protože jak Reugon, tak druhý hlavní charakter, který se snažil nakumulovat moc – Clorinda, byli idioti. Přesně ten druh idiotů, kterým by se nikdy moc neměla dostat do rukou. Protože pro ovládání moci musí mít člověk také mozek. Ano, oba byli v něčem dobří. Reugon v prezentaci své síly – sice hrubé, ale stejně a Clorinda v intrikách a podvodech. To z nich ale nedělá dobré mocnáře. A tak vlastně jediná opravdu mocná postava na scéně, byl císař Napoleon III., který jako Damoklův meč visel nad jejich hlavami. A i díky tomu se ze čtení vlastně stala taková horská dráha, na které se moc zvedala jenom proto, aby zase upadla a zase vstoupla a zase poklesla. Za Reugonovu neschopnost do značné míry mohli jeho přátelé. To je veliké poselství této knihy. Když necháte hromadu parazitů, aby vás vysávali a hráli si na vaše přátele, zákonitě padnete. Jedna nechutná postavička vedle druhé, nikdo není lepší, než kdokoliv jiný. Nu a celou knihu tak vlastně doufáte, že všichni skončí na popravišti. A ne. Konec je pouze pokračováním horské dráhy. Nic nekončí, nic nezačíná, jedeme další kolo. Knihu jsem si v zásadě užil. Některé pasáže pro mne byly až moc popisné. Na druhou stranu jsem si strašlivě užíval všechny politické debaty – kterých bylo ve skutečnosti poskromnu – a reálie, které se střetávaly s mou znalostí období Druhého císařství. Obecně si u mě pan Zola poněkud zlepšil statut.