Já, Gowery

Další střípky z apokalypsy, tentokrát roztříštěné z různých období putování Goweryho, Oggerda a Harga po císařství. Povídky sice odkazují na situace, které se staly v dobrodružstvích popsaných v různých knihách – zejména ta poslední (Kočičí dvířka), ale ani čtenář neznalý Oggerdova světa, nebo ten kdo je četl velmi dávno (jako já) nemusí mít obavu, že se v nich ztratí a nepochopí o co v příběhu jde. Zápletka není nijak komplikovaná, ale zase nechci naznačit, že by byla nezajímavá, Vladimír Šlechta umí vtáhnout do děje a když přidáme poutavé kulisy rozpadajícího se světa s přiměřenou porcí akce, tak máme v ruce tři sta stran velmi dobrého čtení. Jedinou věc, kterou jsem tak nějak těžce překousával byli mluvící psi a inteligentní havrani. Tahle knížka u mě určitě nepřekonala laťku nastavenou díly Kyborgovo jméno, Projekt Berserkr nebo Keltská brána ale příjemně vyplňuje prostor před chystaným Posledním velkoměstem.

Zklamání. Tři povídky z různých období, které spolu nijak nesouvisí a některé navíc navazují na jiné texty, což činí četbu dost matoucí. Děj všech tří příběhů by šel shrnout tak, že se někam jde, tam se střílí a je konec. Šlechta nikdy nebyl nějaká vysoká literatura, ale čekal bych od něj přecijen něco víc. Neznat již hrdiny a svět z minula, asi bych vůbec netušil, o co jde a dost bych se nudil. Povídky mají sestupnou tendenci, respektive první dvě dobré a třetí slabá. Jinak ve třetí povídce jsem poprvé v životě narazil na „continuity error“, kdy Gowery někomu věnuje svou pistoli a o několik stran dále z ní zase střílí (přičemž z předchozí textu vyplývá, že má jen tu jednu).