Já, Gowery

Další střípky z apokalypsy, tentokrát roztříštěné z různých období putování Goweryho, Oggerda a Harga po císařství. Povídky sice odkazují na situace, které se staly v dobrodružstvích popsaných v různých knihách – zejména ta poslední (Kočičí dvířka), ale ani čtenář neznalý Oggerdova světa, nebo ten kdo je četl velmi dávno (jako já) nemusí mít obavu, že se v nich ztratí a nepochopí o co v příběhu jde. Zápletka není nijak komplikovaná, ale zase nechci naznačit, že by byla nezajímavá, Vladimír Šlechta umí vtáhnout do děje a když přidáme poutavé kulisy rozpadajícího se světa s přiměřenou porcí akce, tak máme v ruce tři sta stran velmi dobrého čtení. Jedinou věc, kterou jsem tak nějak těžce překousával byli mluvící psi a inteligentní havrani. Tahle knížka u mě určitě nepřekonala laťku nastavenou díly Kyborgovo jméno, Projekt Berserkr nebo Keltská brána ale příjemně vyplňuje prostor před chystaným Posledním velkoměstem.

Asi obrovská výhoda, že jsem s celou Oggerdovskou sérií čekal, až ji autor celou dopíše a vyjdou revitalizovaná vydání. Proto jsem ji začal číst teprve nedávno a přesně podle autorova chronologického návodu. No a dobře jsem udělal. Všechny tři povídky krásně zapadají do už vytvořeného universa a nebo doplňují již vytvořené příběhy. Ano, určitě se dají číst samostatně, bez předchozí znalosti příběhu (proto se nedivím některým negativním komentářům), ale pokud už se v tom světě pohybujete a navíc čerstvě, jako já, tak všechny tři povídky jsou naprosto skvělé . Topovka pak je ta poslední - Kočičí dvířka. Užil jsem si to a i když většinou série prokládám něčím jiným, teď se hned vrhnu na pokračování Posledního velkoměsta.