Incal

S darem od Imperoratrix a Megasvatosti nakreslená paráda. Metabaronsky progresivní, nekrorobotsky rafinované, transfiguračně nadčasové a fytobilogicky odvyprávěné. Snad mě nepohltí Temnota, nesejme Vejce tmy a můj psychoštít vydrží nápor Bergů, když řeknu, že něco tak krásně technoměstsky ujetého jsem už dlouho neviděl, a zřejmě ani neuvidím. Oh, Animah!

Incal je pro mě krásnou ukázkou toho, že spousta dobrých nápadů může vytvořit značně pochybný celek. Začněme kresbou. Moebius si odvážně hraje s tvary a barvami, vytváří hypnotickou podívanou a neustále má jednou nohou nakročeno k psychedelickému snu. Jenže pak přijde na řadu civilnější moment a kresba jde naprosto do háje. To, jak John v jednom čtverci vypadá jako stará hnusná hrouda a ve druhém jako mladý polobůh, aniž by pro to často bylo nějaké odůvodnění, mě nepřestalo fascinovat až do konce. V tom špatném slova smyslu. A se scénářem je to ještě o ždibec horší. Jodorowsky po nás vcelku pravidelně hází perlami v podobě fascinujících společenství, tvorů a nápadů, které se pohybují někde na hranici bizarnosti a zvrácenosti, a vy jen zíráte s otevřenou pusou. Jenže pak si uvědomíte, že všechny ty perly vzal a naházel je do rádoby osvíceného a duši povznášejícího celku, čímž sám sebe pasoval na jakéhosi gurua. Faktem ale je, že nešlo o nic jiného než naprosto obecné a nicneříkající kecy, které vám vyprodukuje každý autor motivační literatury. A postavy? Vztahy mezi nimi nejsou a najednou jsou. Jen tak, bez důvodu. Většina z nich se chová staticky s jednou předepsanou reakcí, zatímco s Johnem to tříská ode zdi ke zdi a celkově působí naprosto nevyrovnaně a nekonzistentně. Místo Deus ex machina tu máme Incal ex machina, protože Incal je odpovědí na všechno a já vlastně nechápu, proč jsme se s nějakými hrdiny vůbec obtěžovali. Byly tam jaksi navíc a nic neovlivnili. Incal totiž věděl, udělal a vyřešil. Incal žehnej Incalu. Pro mě tedy ve všech ohledech naprosto nadhodnocená záležitost.