Kdeže ptáče nejlíp pěje

Život je příliš krátký na to, abych ho chtěla promarnit čtením knih, které mě nebaví. Tahle kniha ve mně vzbuzovala jen ošklivost. Je plná špíny, bídy a zoufalství a její postavy buď souloží, nebo umírají, nebo se zmítají v náboženském deliriu. V půlce jsem to vzdala, protože mě naprosto přestalo zajímat, co bude dál. Ovšem nechci soudit. Je to pouze můj ryze subjektivní názor. Možná jen nejsem dostatečně intelektuálně na výši. :o)

Román pozoruhodné osobnosti Alejandra Jodorowského je obskurním příběhem vedoucím ke zrození jeho samého. Kniha trochu připomíná Márgueze, ale je v ní více humoru a darebáctví. Někoho může možná odradit množství sexuální aberací, které se knihou vinou, ale které, jak příběh spěje ke konci, ztrácejí na razanci a stávají se spíš jeho kořením. Životy protagonistů začínají skutečně temně, příšerně a zvířecky, ale postupně se autor probojovává ke světlu. Velmi důležitým prvkem knihy je kromě sexu i komunistický boj za svobodu utlačovaného lidu. Peripetie rozvětvené autorovy rodiny je třeba vnímat mytologicky, číst je jako velký nádherný mýtus, jak nás vlastně na začátku autor upozorňuje. Vždyť vlastně co je božské, je zároveň i strašlivé, jak se můžeme dočíst ve všech mytologických příbězích lidstva. Závěrečný příběh Jakuba, autorova otce, je nejkrásnější. Aby ale nebyl čtenář přespříliš omámen sentimentem, Jodorowsky mistrně dávkuje humor jako čichací sůl. Pár citátů na závěr, abyste si udělali představu: „Jakub dík krvácení poprvé v životě zakusil, co je to mít čistou hlavu, a přišel na základní vlastnost své povahy, kterou byla zvídavost... Nic ho nedojímalo, ale všechno ho zajímalo. Ať už se ubíral kudykoliv, narazil vždycky na nevědomost. Jakákoliv idea se mu zdála být násilím a popis citu byl vždycky jen k smíchu, obsah určitého pojmu vedl vždy k dalšímu pojmu a tak dále do nekonečna, myslet bylo prostě jen věřit a každý význam se měnil s rychlostí oblak na nebi, realita byla zastírána myšlenkovými konstrukty, které s účastí všech kolem byly přijímány za pravdy, nikdo ale nemluvil stejnou řečí. A on chtěl poodhrnout závoj, rozpoznat smysl života, tajemství Vesmíru, strukturu toho, co někteří nazývají Bohem. ... Cítil, že z něj spadl mnohaletý žal. Jeho organismus oddychoval jako jedna veliká plíce. Každý pór se změnil v maličkatá ústa a pěl ódu na oslavu svobody. Zcela ho opustil strach ze smrti, z nemoci, z opuštěnosti, ze zmrzačení, z prohry, z utrpení, z nudy, z bezvýznamnosti, z toho, že projde nikým nepovšimnut, ze stáří. Poprvé se těšil sám ze sebe a tělesnost pro něj poprvé nebyla vražedným spřísežencem času, který by mu ukrajoval ze života po kouscích každou sekundou, leč rajskou zahradou, v níž jeho duch tančil jako anděl bez forem.“