Human Acts

Jak obsahem tak formou to bylo pro mne těžké a hutné čtení. A ač je to kniha útlá, četla jsem ji docela dlouho. Přiznám se, že o této tragické historii jihokorejských dějin jsem nic netušila, (ti ,,zlí" pro mě byli na severu). Příběh, ve kterém se mísí krutost s bezelstností a křehkostí nevinných, příběh zla, které dusí dobro a lidskost v nás.... Není to kniha pro každého, nebude vám u ní dobře, ale za přečtení stojí.

Útlá knížka, ale potřebovala jsem k přečtení víc než týden. To proto, že jsem se v pracovních dnech ke čtení dostala vždy až pozdě večer – a tuhle knihu jsem si před spaním opravdu číst netroufla. Původně jsem si myslela, že téma č. 18 letošní Čtenářské výzvy, totiž kniha z prostředí, v kterém bych se nechtěla ocitnout, splním nějakým válečným románem, knihou o holocaustu apod. Nejspíš i na tyto knihy dojde... Musím ale říct, že po přečtení knížky Kde kvete tráva bych se do Koreje nechtěla podívat snad ani dnes. Pozor, nemyslím tím KLDR, ale Jižní Koreu. Právě tam se odehrává děj tohoto románu. Ač klíčové události knize zobrazené proběhly v letech 1979 a 1980 – diktátorský režim, masakr civilistů včetně žen a dětí, věznění a mučení – knihou se jako červená nit vinou příběhy těch, kteří přežili a jejichž život bych událostmi ve městě Kwandžu navždy poznamenán. Co je ale horší, cenzura, sledování tajnou policií a další podobné praktiky pokračovaly zřejmě až do konce 20. století a celkově se o temné kapitole jihokorejské historie moc nepíše a nemluví ani dnes. Protože moje znalosti východoasijských dějin jsou nevalné, přečetla jsem si nejprve doslov překladatelky, který mi mnohé osvětlil. Doslov velmi upřímný – ale i děsivý. Ten, který dal zavraždit stovky, možná tisíce lidí (přesné číslo se asi nikdy nezjistí), byl omilostněn a v klídku si užívá důchod a hraje golf ve svém sídle. Naopak někdejší oběti masakrů a jejich rodiny si dodnes nesou společenské stigma. Co si má člověk myslet o zemi, která dle Wikipedie patří mezi 10 nejbohatších na světě, ale 15 % obyvatelstva žije v chudobě? Mezi chudými jsou zejména starší ženy... nejspíš proto, že v době, kdy byly mladé, dostávaly za stejnou práci zaplaceno jen polovinu toho, co muži... to se také jen tak mimochodem čtenář dozví v této knize. I to, že pracovní doba dělnic v textilní továrně byla v 70. letech 20. století 15 hodin denně, volno měly tyto ženy jen 2 dny za měsíc! Takové pracovní podmínky byly v českých zemích někdy v 1. polovině 19. století. Ano, Jižní Korea je asijským tygrem, ale za jakou cenu? A jaký je vlastně rozdíl mezi touto zemí a třeba komunistickou Čínou a jejím potlačováním lidských práv? Jakpak se k situaci v Jižní Koreji na konci 20. století postavilo mezinárodní společenství v čele s USA? Nejspíš nijak... vždyť přece šlo jen o pár umučených "komoušů", alespoň dle sdělení tehdejší jihokorejské státní reprezentace... Smutná kniha, ale velice potřebná. Doporučuji všem, zejména pak těm, kdo mají některé země zařazeny mezi "hodné", demokratické, a jiné mezi "zlé", nedemokratické. Dobří a zlí jsou totiž jen lidé a běda, pokud se moci chopí takoví, kteří jsou pod záminkou boje za nějaký vznešený ideál schopni všeho...